Temný prípad - Série 3

Jsem moc rád, jak to celé nakonec skončilo. Ať už se to týká (ne)vyšetření případu, tak hlavně samotného, hlavního hrdiny detektiva Hayse. Ta skládačka, která se plnila tolik dlouhých let nakonec do sebe zapadla a že některé dílky a to hlavně na konci trošku skřípaly, to zase není pro mě až tak podstatné. Jako celek je to skoro bezchybné, herecky a výpravou také a jen fakt, že mi předchozí série líbily o něco míň mi brání v tom, abych zase po čase změnil svou seriálovou topku. (14.01.2024)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)

První polovina na mě působila, jako by se Pizzolatto nasral na diváky, co žehrali, že dvojka není jako jednička, a vzal jedničku přes kopírák a narval jim ji do chřtánu. Zase dva rozdílní poldové, kteří ve třech časových rovinách pátrají po zmizelých dětech, zase jejich výslechy po letech, zase působivá přestřelka v půli série... A až do té přestřelky to nebylo špatné, ale vlastně mi to bylo dost ukradené. Od přestřelky to ale dostalo slušný drajv a našlo se pár silných scén, včetně zajímavého zakončení, částečně ponechaného na divákovi. Případ je triviální, ale znepokojivou atmosféru má a lehce ho ozvlášťňují nápadité přechody mezi časovými rovinami. Navíc tady nejde o samotný případ, ale o to jak se promítá do vztahů vyšetřujícího detektiva (který je velmi dobře napsaný i zahraný Mahershalou Alim), jeho parťáka a manželky. (28.02.2019)

"True Alzheimer aneb detektivové, u nichž byste nikdy nechtěli, aby vyšetřovali zmizení členů vaší rodiny". Tak se správně měla jmenovat třetí série seriálu True Detective. OBSAHUJE SPOILERY! Wayne Hays má problém - byl ve válce, je černoch v USA, nemá charisma, má jeden jediný výraz obličeje, na stáří dostane Alzheimera a k tomu má na krku nepříjemnou manželku, která ho každodenně otravuje hovadinama. Roland West má asi taky problém, jenomže se nikdy pořádně nedozvíme jaký, protože je mu věnováno minimum prostoru a je tam jenom proto, aby měl Wayne Hays bílýho parťáka. Amelia Reardonová má rovněž problém - je tak trochu šílená. Místo rodiny a dětí neustále řeší manželovo vyšetřování, plete se do něj, píše o něm knihu a uměle vyvolává hádky. No, nemilujte ty hlavní postavy! :O Pak je tu jeden případ zmizelých dětí, který zabírá maximálně 10% série, a to jen jako výplň přeskakování mezi třemi časovými liniemi, jejichž převážná část se zaměřuje na hádky manželů Haysových, interview o nevyřešeném případu "po letech", neustálé zapomínání starého Wayna Hayse a jeho halucinace. Nakonec díky "příkladné" detektivní práci (opomíjení detailů, ledabylé zpovídání svědků, stupidní eskapáda s bývalým policistou) "věhlasní" detektivové Wayne Hays a Roland West za celých !25 let! vlastně do případu nijak nezasáhnou, nikomu z obětí nepomůžou a vše podstatné se odehraje bez nich. A to už ani nemluvím o stupidním závěrečném rozuzlení... Vraťte zpátky Rusta Cohlea a Martyho Harta coby hlavní postavy. Vraťte seriálu bývalou temnotu a syrovost skvělé první série. Vraťte na post režiséra Caryho Jojiho Fukunagu, nebo v tom už nepokračujte. Díky, Eleanor05. (04.03.2019)

Pokud se vám třetí sezóna líbila, nečtěte dál. Pokud jste ji ještě neviděli, nečtěte dál a raději si utvořte vlastní názor. Tento komentář píšu vlastně jen pro sebe, abych si vyventiloval zklamání, které se mě zmocnilo po shlédnutí všech osmi epizod. Úvod způsobil to, že jsem se těšil na kriminálku plnou napětí a parádní atmosféry, místo toho jsem dostal velice podivnou kombinaci kriminálky, thrilleru Memento a hry DJC Švestka. Některé díly byly tajemné, jiné ještě tajemnější, ale pohádkově- telenovelový závěr poslal veškeré tajemno do kopru. No nic, půjdu si radši zavzpomínat na svá lepší léta a budu doufat, že po celou dobu udržím moč a myšlenku. 3*- (20.11.2019)