Kalvária

Po nejakom čase od zhliadnutia teda konečne okomentujem. Ide totiž o film, ktorý sa nedá asi hneď ohodnotiť. A to napriek faktu, že ide podľa mňa o dobrý filmový kúsok. Hlavný hrdina je divákovi sympatický a ide o skutočne dobrého kňaza. A pritom si toho musí pretrpieť veľmi veľa. Najmä obrovské množstvo nenávisti od celého okolia. Je to silné, veľmi emotívne, miestami možno trošku zmätené, no neuberá to výrazne filmové kvality. Neviem však moc čo o ňom povedať bez spoilerov. Preto asi dám k tomu toľko, že stojí to za pozretie, ale pripravte sa na niečo veľmi silné. (21.04.2015)

"Zabít dobrého kněze v neděli. Dobrý vtip." Ten se skutečně povedl, protože ve čtvrtek by to zdaleka nebylo tak vtipné. Ani Kalvárie není moc vtipná, i když se v ní močí na obraz, vtipkuje se o hamižnosti církve a kněz je informován hříšnicí o jejím budoucím cizoložství. Kalvárie je spíše krásně zelená, což se v Irsku těžko může pokládat za nečekané. Já jsem tedy v otázkách organizované víry tak trochu panic, ale pokud mají za pedofilní kněze trpět ti poctiví, tak to asi dává smysl. Alespoň tedy někomu, protože já jsem v koncovce poněkud zbloudil na nevyzpytatelných Božích cestách. (25.02.2017)

Vystříhal bych aspoň 10 minut filosofování a změnil konec. Přiznám menší zklamání, protože námět a postupná krystalizace příběhu slibovaly hutnější atmosféru. Přelety přes zelené irské kopce, pobřeží a vlny jsou skvělou kulisou silného příběhu. Gleeson jako sarkastický a vtipný pozorovatel dění kolem své fary nemá ani jednoho sobě vyrovnaného hereckého partnera. (26.07.2014)

V okamihu, keď sa duchovný otec dopustí hriechu, zločinu, zverstva, hneď o tom vie celý svet. Ale prečo by sa aj dobrému kňazovi nemohlo stať niečo "zlé" - len tak? Táto myšlienka je pomerne povrchná, film však v sebe ukrýva oveľa viac, a nie je to len majstrovské herectvo pána Gleesona. Originálny obraz moderného malomeštianstva v kontraste s pravidelnými a banálnymi, ale sem-tam aj temnými a šokujúcimi hriechmi. Každá z postáv reprezentuje inú osobnostnú črtu, či charakter, s ktorými by bol previazaný a stotožnený asi každý z nás. Miestny farár tak nastavuje zrkadlo spoločnosti, z ktorého odrazu som mal neraz skľúčené pocity. Dialógy sú prešpikované melanchóliou a smútkom, často depresívna atmosféra zatieňuje pokus o humor, a tieto snahy o nadľahčenie situácie vyšli často nazmar. Je to škoda, pretože sa z toho dalo vyťažiť o čosi viac, keby tvorcovia vpustili okrem skepsy do príbehu aj trošku svetla a humoru. McDonaghovci to predsa s čiernym humorom vedia oveľa lepšie. 80%. (01.12.2014)

Až nepříjemně nelidský a krutý film. Neříkám, že lidé nemůžou být svině, ale v tomto filmu působí všichni nevěřící (nebo „jakože věřící“) jako kdyby jim dialogy sepsal Richard Dawkins či Sam Harris a oni jen odříkávali suché teze o tom, proč je křesťanství, potažmo náboženství, potažmo sám Bůh zlo v čiré podobě. Je zvláštní, že ve filmu, který je cele založený na lidských dramatech a interakcích jsou vlastně jen tři postavy, ke kterým divák může cítit skutečnou empatii (protože ostatní jsou spíše cynikové bez srdce a bez citu, nepůsobící jako lidské bytosti z masa a krve, ale jen jako mramorové sochy bez svědomí nebo kouska milosrdenství). Těmito třemi „lidskými lidmi“ jsou kněz, jeho dcera a žena, která přišla o manžela (možná ještě pak postava Dylana Morana, slabocha, který přesto má lidské okamžiky). Je trošku absurdní, že ač je autor jasně zaměřený v primární rovině na kritiku církve jsou nakonec jediné kladné postavy, které jsou schopné skutečné lidskosti ve filmu věřící. Avšak co mi přišlo hodně zajímavé byly odkazy k dvěma výrazným a význačným autorům, kteří právě o podstatě vztahu Boha-lídi a morálky-víry velice intenzivně psali a zabývali se jimi v té či oné podobě v bezmála v každém svém díle. Tím prvním je Bernanos (který je ve filmu i zmiňovaný Dylanam Moranam). Kalvárie je určitým druhem paralely na Deník venkovského faráře, kde kněz prochází podobným martýriem, nepochopením, bolestí a smrtí, ale jeho skutky a pokora mění pomalu a pozvolna lidi kolem něj, ačkoliv on sám si myslí, že je bezmocný (zatímco v Kalvárii na konci schválně probíhá shrnutí současného stavu jednotlivých protagonistů, kde každá postava dělá to, co dělala na počátku – manželka vesele podvádí manžela dál, doktor je očividně stejný cynik, etc.). Film též implicitně odkazuje na Dostojevského slavný příběh z Bratří Karamazů o velkém inkvizitorovi. V této dechberoucí pasáži Dostojevského veledíla chce inkvizitor upálit Krista, který podruhé přišel na zemi a to proto, že je až příliš dobrý a milosrdný na současný svět. Kristus při obžalobě inkvizitora mlčí, dívá se mu zpříma do očí a nechává se napadat. Na konci příběhu Kristus vstává a svého soudce-kata prostě mlčky obejme. Podobně je tomu i s knězem v Kalvárii – je vlastně archetypem Krista, který mlčky platí za hříchy druhých a pokorně nakonec dává za oběť i vlastní život. Ale krom těchto prvků mi nepřijde film příliš hlubokomyslný. Je spíš polopatický a klouže po povrchu složitých lidských i duchovních témat. (29.03.2019)