Keď sa rodí deň

Od roku 1937 až do roku 1941 na ľavom brehu Sávy bolo v prevádzke belehradské výstavisko kde boli pravidelné jarné a jesenné výstavy aut, lietadiel ale aj remeselné veľtrhy. Na tomto mieste na pokyn nemeckého vojenského veliteľa v Srbsku Franza Böhme bol zriadený koncentračný tábor (Sajmište, Semlin), tu boli umiestňovaní Židia, Cigáni, politickí väzni a partizáni. Už 28.10.1941 tu bolo dovezených takmer 5000 prevažne Židov. Začiatkom roka 1942 bolo dopravené z Nemecka špeciálne utesnené skriňové dodávkové auto. Vždy 80 až 100 väzňom bolo oznámené, že sa sťahujú do lepšieho tábora a tí sa natlačili do skrine auta. To odišlo za brány tábora, vodič rozpojil výfukové potrubie a vpúšťal výfukové plyny do skrine auta. K usmrteniu došlo za niekoľko minút a mŕtvoly boli odvážané do hromadných hrobov na vojenské cvičisko Jajince, splyňovalo sa denne a posledná jazda s väzňami sa uskutočnila 8.5.1942, celkovo bolo takto zabitých 6280 ľudí. Do júla 1944 prešlo táborom asi 32 tisíc ľudí a 10 600 bolo zabitých, alebo zomreli od hladu alebo na rôzne choroby. V nasledujúcich rokoch miesto ostalo praktický opustené a zabudnuté. Dnes si ho pripomína iba opravená vyhliadková veža a pamätník stojaci na brehu rieky Sávy. Film je skutočným príbehom učiteľa hudby, ktorý sa dozvie pravdu o svojich rodičoch, ktorí zomreli práve v tomto koncentračnom tábore. Aj on bol celý svoj život ľahostajný k záchrane pamiatky objektu utrpenia mnohých ľudí. Film sa snaží ukázať, aké je dôležité mať na pamäti pamiatku na mŕtvych, poukazovať na ich utrpenie a informovať budúce generácie o skutočnostiach, ktoré sa stali. Výsledkom je, že pokiaľ sa ma daná udalosť priamo netýka nie je ani záujem o konfrontáciu ľudí s touto smutnou kapitolou dejín. Odkaz filmu je, že práve hudba nám vyrozpráva príbeh, ktorý sa stáva skutočný, hmatateľný, viditeľný. Ako keby to bol jediný kľúč, ktorý odomyká ťažké dvere zabudnutia. A hudba musí znieť na mieste smrti. (26.05.2016)

Nemám rád filmy o holokauste. Ale tento bol krásny, jednoduchý a tak dojemný! Hudba, kamera, hlavný herecký výkon a nominácia na Oscara za cudzojazyčný film. Áno je to matematicky vypočítaný doják, no a čo! To že funguje je dôkazom bravúrnej práce režiséra. Videl som dobrého človeka, stál pred plnou kinosálou s pokorou, hoci má byť na čo hrdý. Hvalala ti, Gorane Paskaljevići! (12.11.2012)

Samozřejmě je to natočeno tak, aby se to líbilo evropskému publiku.... A vadí to? Pro mne nelepší film, který jsem viděl na LFŠ 2013... Souvislosti: 6. 4. 1941 zaútočila německá a italská vojska z několika směrů na Jugoslávii. Blesková válka v Jugoslávii trvala 11 dnů. Po kapitulaci byla Jugoslávie rozdrobena – rozdělena mezi mocnosti Osy a jejich nohsledy. Vznikl na Německu závislý vazalský stát, jenž nesl označení Nezávislý stát Chorvatsko, ke kterému byla přidána i Bosna a Hercegovina a severozápadní části Srbska. Většina Kosova byla přidána k Italy kontrolované Albánii, Bulharsko obsadilo značnou část Vardarské Makedonie a kus jižního Srbska, Maďarsko kus Vojvodiny, oblast srbského Banátu, kde žila výrazná německá menšina získala přímou německou správu. Černá Hora se stala teoreticky nezávislým státečkem v praxi však byla pod přímým italským vlivem. Z původního Království Jugoslávie zbylo jen značně okleštěné užší Srbsko, které mělo od jara 1941 podobný statut, jako Protektorát Čechy a Morava. Na tomto území postupovali proti obyvatelstvu německé úřady poměrně rozhodně. Neplánovali sice hromadnou likvidaci srbského etnika (tak jako se tomu dělo na území Nezávislého státu Chorvatsko), proti jakémukoli náznaku neloajality postupovali ale s brutální krutostí. Okamžitě po převzetí moci se také postarali o srbskou elitu, včetně představitelů pravoslavné církve. Po celém Srbsku vzniklo poté, co přestaly stačit kapacity věznic, množství koncentračních táborů, kde byli tito potenciálně nebezpeční občané systematicky likvidováni. Německá okupace se stala rovněž fatální pro romské a židovské obyvatelstvo. Okupační moc ve spo-lupráci s kolaborační správou začaly již od července 1941 zřizovat koncentrační tábory. Přímo v Bělehradě vznikly 4 koncentrační tábory. Jedním z nich bylo i Sajmiště,  které hraje významnou roli ve filmu Když se rozednívá. V tomto táboře bylo v letech 1941-1944 umučeno údajně na 15000 lidí. Zejména v první fázi zde byli přivážení hlavně srbští Židé a Romové. Po Estonsku bylo Srbsko druhou nacisty okupovanou zemí v Evropě, která byla formálně prohlášena za "zbavenou Židů". Stalo se tak v srpnu roku 1942, do té doby přišlo o život skoro 90 procent z přibližně 17 000 Židů, kteří zde žili. Tábor Sajmiště (Výstaviště) vznikl na prostoru bývalého výstaviště, které bylo vybudováno v roce 1936 a opuštěno po masivním bombardování Bělehradu na jaře 1941. Jeho jméno je do jisté míry příznačné i pro jeho nové využití, protože prostor tábora byl zbudovaný v místech, do kterých bylo vidět i z určitých míst v centru Bělehradu. Hrůzy, které se tam děly, tak byly jako odstrašující případ vystavovány na odiv občanům Bělehradu. (31.07.2013)

Film mě velmi mile překvapil. Poodkryl mi určitou část srbských dějin a jako průvodce mi přidělil sympatického starého dirigenta, který se po zjištění svého původu rozhodne stůj co stůj uctít památku a nelze mu nefandit. Závěr se mi moc líbil a samozřejmě musím zmínit moc pěknou hudbu. Lidský film, který nestaví na nenávisti a pomstě, celkově silné 4*. (04.08.2013)

Smířlivé povzdechnutí nad stavem současného světa, kde kvůli kariéře není místa ani pro malé množství lidství. S postavou emeritního profesora hudby nečekaně objevujícího dávno zaprášenou pravdu lze zpočátku sympatizovat, škoda že scénář dál zarputile rozvíjí jeho kmetsky dětinský motiv. Flashbackové sny, v nichž Goran Paskaljević zhmotnil další postavy, působí zbytečně. kult pro Cinema Mundi, 2013. Skvostný začátek, který režisér Paskaljevič utopil v kmetsky absurdním motivu. Až do snového nástupu Židů do plynového náklaďáku velice dobrý počin. Po loňské cestě fotbalistů do Montevidea úplně z jiného soudku. Srbská kinematografie, alespoň její mezinárodně uznávaná část, je na vysoké úrovni. Všimněte si (imho) zkaženého záběru ze svatby, kdy se nevěsta sedící za stolem naprosto nevhodně zadívá do kamery. (04.03.2013)