Miesto nej

Nenápadný klenot izraelské kinematografie, jehož největší předností je až uhrančivá střídmost ve vyprávění, které téměř nevytváří dramatický oblouk a v nenápadné poetizaci sleduje jen sled situací souvisejících s předsvatebními námluvami v ortodoxní židovské komunitě. Jemně ironické postřehy pronikající do až etnografického a tolerantního zachycení tradic, srdečné vykreslení ženského světa, emoce podáváné hlavně skrze obraz a hudbu, to vše vytváří podmanivý celek. Možná může zprvu odradit zmatek související s vpádem do velmi exotického prostředí, v němž je obtížné nalézt vztah k postavám a jejich přesným motivacím, ale ke konci se situace výrazně zlepšuje. Zajímavé oscilování mezi skutečným cítem a závazkům vůči rodině či mezi nedotknutelností tradice a zobrazením jejích paradoxních průvodních jevů, vytváří ve filmu zvláštní napětí i podněty k přemýšlení. Díky tomu vztahová konfrontace není podána přímočaře, ale získává i nádech obecného zamyšlení nad platností rigidních pravidel. Závěrečný obraz je pak doslova audiovizuální symfonií a velmi silným dotekem prožitku hlavní postavy, vrcholným zadostiučiněním s nesmírně nakažlivým účinkem. (30.06.2013)

Taky jsem chtěla vyplnit prázdnotu nedělního večera, ale za mák nerozumím pravidlům té společensko-náboženské hry, o kterou tam šlo, nicméně mě bavilo dívat se hráčům přes rameno, i když jsem zpočátku nebyla schopná se orientovat, kdo všechno hraje a k jakému týmu patří. Přes naprosto odlišné a cizí prostředí došlo k zájmu, oslovení, obdivu - pro soudržnost rodiny, uznávání hodnot i prožívaní tradic, pro ukotvenou rovnováhu, kterou k životu potřebujeme a o kterou zde zvolna přicházíme... Spíše etnografická polodokumentární zpráva s poutavými obrazovými a hudebními akcenty. (13.01.2014)

Takový ten film pro festivaly a městské intelektuály, kteří sice mají v knihovnách v úrovni očí hostů Prousta a Havla, ale nevytáhli paty dál než do nejbližší hipsterské kavárny. Vhled do židovské komunity je přesný, popis jednotlivých svátků a slavností skoro dokumentární (ačkoliv ne detailní - třeba obřízku v reálu neuvidíme, asi by to kazilo dojem), tradiční dělení rolí mužů a žen je pojato tak, jak tomu ve skutečnosti je. Ano, někde na pozadí bublají - asi - nevyřčené emoce (židé obecně nemají potřebu si mezi sebou vyprávět, natož sami o sobě a z vůbec ne o svých citech, mankote), ale film s tím nějak víc nepracuje, netvoří nějaké větší drama, vlastně je až moc evropsky (a festivalově) uhlazený. Děj tu sice jakýs takýs je (vdá se? nevdá se?), ale na hodinu a půl je to velmi málo. Dobrý komentář gudaulin. (09.11.2021)

Drama židovky, která neví, zda se chce nebo nechce vdávat, ale aspoň umí hrát na heligonku. Tyhlety etnografické výlety do společnosti, která vyznává jiné morální principy a řídí se jinými zvyklostmi, jsou pro evropského diváka vždycky aspoň trochu zajímavé, ale většinou formálně nezajímavá a na jedno použití. Objedou filmové festivaly navštěvované měšťáky, liberály a intelektuály, tam na chvíli zaujmou a do roka budou zapomenuty, neboť přijdou jiné filmy s obdobným tématem. A pokud nebudou o ortodoxních židech, tak budou o mormonech, amiších, inuitech, nebo třeba o korejcích ze Sachalinu. (06.07.2013)

Kdyby nebalo Challenge tour, možná bych se k tomuto kousku ani nedostala, Leč v rámci 30 dní se světovou kinematografií jsem si sestavila pestrý jídelníček složený převážně z toho, co nabízí kabelovka. Nejjistějším zdrojem se stal jednoznačně film Europe. Spolu s Ulicí v Palermu zatím nejzajímavější snímek. (03.03.2020)