JoJova prazvláštní dobrodružství

JoJo se může pyšnit celou řadou superlativ. Je to jedna z nejdéle vycházejících mang v Japonsku, nekonečná studnice memů, na kterou přívlastek bizarní skutečně sedí v každém myslitelném ohledu, a především krásně nevypočítavá záležitost, kdy každá další část je jiná a nabízí úplně jiný příběh než ta předchozí. Přestože se jedná o jedno rozsáhlé univerzum, společným rysem jednotlivých částí je pouze to, že jejich hlavním hrdinou je někdo z rodu Joestarů, z nichž každý má ve jménu i příjmení „Jo“ či jeho fonetickou obdobu. Mění se také dějiště jednotlivých příběhů: máme tu tradičně Anglii a Japonsko, ale také poněkud bizarní Egypt a Itálii. Sága o Joestarech má však jednu velkou smůlu, a to sice tu, že její nejslabší částí je hned ta první, která zabírá prvních devět dílů první řady. Když si čtu místní negativní komentáře, je patrné, že většina uživatelů sledování vzdala právě během ní, a tomu se na jednu stranu vůbec nedivím – první část obsahuje patos v míře koňské, každá replika je jím nacucána, každý patetický kec je brán vážně, příliš statická animace a hrdina připomínající svou dokonalostí a ušlechtilostí Mirka Dušína tomu taky moc nepřidává. První část je však nutné zlo, které dává klíče k pochopení následujícího dění. Druhá část (díly 10–26) je totiž úplně jiné kafe a svou zábavností a skvělým hlavním hrdinou dokázala zcela přehodnotit můj dosavadní vztah k celé sérii. Třetí část (Stardust Crusaders) se odehrává v Egyptě a nabízí nejlepší postavy a souboje, přestože dějově se jedná o nejlineárnější část. Mým osobním favoritem je však čtvrtá část (Diamond wa kudakenai), která se odehrává v Japonsku a je po stránce postav i děje nejvyváženější, byť obsahuje několik fillerových dílů. Dosud poslední pátá část se odehrává v Itálii (Ógon no kaze) a nabízí nejbizarnější souboje, ale taky dosud nejméně zajímavého záporáka. Každá část má nějakou svou přednost i nedostatek, dohromady však tvoří krásně bizarní podívanou, kde přívlastek „bizarní“ nabývá s každou další namakanější postavou a každým dalším odkazem na euroamerickou rockovou scénu stále nových a nových rozměrů. Prosté 4*. (02.08.2021)

U každé nové řady JoJa si můžete být jisti tím, že vás oproti předchozím řadám dokáže něčím silně překvapit jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. U páté řady je tím největším pozitivem fakt, že se v ní na rozdíl od čtvrté řady objevuje minimum postav či odkazů na předchozí dění, takže pokud uvažujete o puštění se do JoJa odprostřed, protože se vám nechce prokousávat dějem od první řady, mohl by pro vás být Ógon no kaze tím vhodným odrazovým můstkem. Dalším plusem je změna prostředí, kdy se nepodíváme ani na moment do Japonska či Egypta a celou dobu zůstaneme ve slunné Itálii, kde budeme mít co do činění s mafií a samozřejmě hromadou standů. Rovněž oceňuji i to, že tato řada nestojí ani nepadá pouze na hlavním hrdinovi, jenž by svými schopnostmi výrazně převyšoval zbytek postav, ale jejich schopnosti jsou víceméně vyrovnané a všichni mají stejnou šanci se projevit. Potud bych chválil. Teď ovšem přichází na řadu to, co vidím jako největší problém této řady, a to sice že působí dojmem do počtu. Bohužel. Do JoJo světa ve své podstatě nepřináší nic nového, ba naopak působí dojmem, jako by pravidla tohoto univerza narušovala – zatímco v předchozích řadách bylo užívání standů prezentováno jako silně výběrová záležitost pro jedince, kteří mají co do činění s jistým šípem či krví Joestarů, zdejší dění působí naopak dojmem, že se uživatelem standu může stát každý druhý Lojza. Další povzdechnutí se týká první poloviny seriálu, kdy se tvůrcům vůbec nedaří navnadit diváka na následující dění a nabídnout takovou zápletku, která by vyvolala přirozenou zvědavost a hlad po dalších dílech – zatímco předchozím řadám se to podařilo vždy už v prvních dílech, této řadě se to nedaří vůbec. Souboje jsou matné, postrádají lehkost a nápad a působí natahovaně, v horším případě pak až nápadně připomínají některé souboje z minulých řad, záporáci postrádají charisma a celkově působí první polovina jen jako velmi slabý výluh z osvědčených ingrediencí, na které si fanoušci JoJa potrpí. Druhá polovina tento dojem naštěstí napravuje a nabízí mnohem svižnější tempo, nápaditější souboje, nečekané zvraty a samozřejmě řádně vypointované finále – to by už nebyl Araki, aby si tradičně nevychutnal konečné zúčtování s hlavním záporákem. Co říct závěrem? Skalní fanoušci se samozřejmě spokojí i s touto řadou, noví diváci ji zase nebudou mít s čím srovnat, takže ji pravděpodobně ocení taky, ale jelikož já nespadám ani do jedné kategorie, tak mi to v celkovém ohledu vychází na dosud nejslabší řadu. Zcela průměrné 3*. (17.12.2019)