JoJova prazvláštní dobrodružství

Dlhšiu dobu som toto odkladal a radšej som pozeral Attack On Titan a Moba ,no a keď som to uvidel ,bol som rád ,že som tomu predtým nevenoval pozornosť. Už dlho som nevidel niečo tak bizarného ako toto. Ale narozdiel od One Punch Mana ,ktorý bol bizarne dobrý ,je JoJo's bizare adventure niečo ,čo si užije len určitá skupina ľudí. Ja som mimo týchto bizarno-podivných sračiek a neplánujem to dopozerať. Nehovorím ,ale že je to zlé. Každému sa môže páčiť niečo iné. Ani Gintamu nemusím ,ale ľudom sa páči. 3* (30.09.2019)

Tak tohle rozhodně není můj šálek kávy. Nesedla mi ani animace, nebo především vzhled postav (ale to by se dalo přežít, jenomže...), ale hlavně mi vadily všechny macho postavy. Ahoj, je mi dvanáct, sice ještě pořádně nemutuju, ale ramena mám široký jako Karlův most... Ale i tahle věci se se s přimhouřením očí dala snést (člověk prostě zapomene, že jsou to děti a bude je považovat za švihácké řidiče kamionů), kdyby alespoň ten příběh stál zato. Tenhle příběh plynoucí od jednoho patetického postoje k druhému, od patetické promluvě k další mě prostě za srdce nevzal. Naopak mě dost sprostě obral o čas. Jestliže vás baví macho věci a máte rádi takové ty kýčovité proslovy, postoje a nenáročný boj dobra se zlem a nějaké to nadpřirozeno, tak jen do toho. Já šla rychle od toho. (23.01.2018)

JoJo se může pyšnit celou řadou superlativ. Je to jedna z nejdéle vycházejících mang v Japonsku, nekonečná studnice memů, na kterou přívlastek bizarní skutečně sedí v každém myslitelném ohledu, a především krásně nevypočítavá záležitost, kdy každá další část je jiná a nabízí úplně jiný příběh než ta předchozí. Přestože se jedná o jedno rozsáhlé univerzum, společným rysem jednotlivých částí je pouze to, že jejich hlavním hrdinou je někdo z rodu Joestarů, z nichž každý má ve jménu i příjmení „Jo“ či jeho fonetickou obdobu. Mění se také dějiště jednotlivých příběhů: máme tu tradičně Anglii a Japonsko, ale také poněkud bizarní Egypt a Itálii. Sága o Joestarech má však jednu velkou smůlu, a to sice tu, že její nejslabší částí je hned ta první, která zabírá prvních devět dílů první řady. Když si čtu místní negativní komentáře, je patrné, že většina uživatelů sledování vzdala právě během ní, a tomu se na jednu stranu vůbec nedivím – první část obsahuje patos v míře koňské, každá replika je jím nacucána, každý patetický kec je brán vážně, příliš statická animace a hrdina připomínající svou dokonalostí a ušlechtilostí Mirka Dušína tomu taky moc nepřidává. První část je však nutné zlo, které dává klíče k pochopení následujícího dění. Druhá část (díly 10–26) je totiž úplně jiné kafe a svou zábavností a skvělým hlavním hrdinou dokázala zcela přehodnotit můj dosavadní vztah k celé sérii. Třetí část (Stardust Crusaders) se odehrává v Egyptě a nabízí nejlepší postavy a souboje, přestože dějově se jedná o nejlineárnější část. Mým osobním favoritem je však čtvrtá část (Diamond wa kudakenai), která se odehrává v Japonsku a je po stránce postav i děje nejvyváženější, byť obsahuje několik fillerových dílů. Dosud poslední pátá část se odehrává v Itálii (Ógon no kaze) a nabízí nejbizarnější souboje, ale taky dosud nejméně zajímavého záporáka. Každá část má nějakou svou přednost i nedostatek, dohromady však tvoří krásně bizarní podívanou, kde přívlastek „bizarní“ nabývá s každou další namakanější postavou a každým dalším odkazem na euroamerickou rockovou scénu stále nových a nových rozměrů. Prosté 4*. (02.08.2021)

JoJo mi byl opakovaně doporučován, má poměrně slušné hodnocení a já se na něj opakovaně pokoušel dívat a pokaždé s ním po pár dílech skončil. Tohle je jak telenovela, ale pro chlapy! Jsem z anime zvyklý na přehánění, ale zdejší dramata a zápletky, to je prostě na mě moc. K tomu dialogy plné dramatického patosu, které mají být drsné a cool, nebo mají právě tím jaké jsou bavit, ale já se bavit prostě nedokázal. Je mi líto, ale občas jsem strašný suchar a tenhle macho fanservis nabitý testosteronem, hromadou drsných soubojů, přehnaných zvratů a dramatických rozmluv mě prostě zrovna tady nějak nic neříká. Chápu, proč to má tak dobrá hodnocení, ono je to třeba tak trochu jak filmy od Tarantina - pořád se něco děje, rádi přeháníme a nadsazujeme a postavy se tváří cool a záludně... Ale u mě tohle tady až moc často prostě nefunguje (stejně jako u mě občas nefungují i některé Tarantinovi filmy), je to až moc přepálený a tak místo abych se bavil a užíval, mám náladu se až příliš často držet za hlavu a říkat si, tohle je moc a u některých rozmluv a dramatických prohlášení jen pochybovačně zvedám obočí... Zkrátka mi JoJo nesedl a s tím po šesti dílech (což je tentokrát nejdál, kam jsem se dostal, jindy jsem nepřešel ani první tři) končím. Drop po 6. díle a za mě jen 4/10... (15.08.2018)

[1. série] Po shlédnutí první sezóny a přečtení několika komentářů chápu, proč se hodnocení tak vzdáleně rozcházejí. JoJo je bible macho shounenů, která své hlavní pilíře dotahuje do absolutních extrémů: Excentricky (ne)oblečení pózující nabušenci, WTF absurdní zvraty (kde druhá strana je totálně překvapená, aby brzo detektivně popsala a přišla na to, jak se to celé událo), bitevní patos-pumped monology per-excelence, kde hrdost a přátelství jako vlastnosti vyloženě ční nad všechny ostatní. Podobně, jako když se věří lžím víc, čím větší jsou, tak jsem měl často potíže rozlišit (hlavně v 1. půlce), kdy jedeme na 100. lvl serióznosti anebo si děláme tu největší prču a žánr totálně satirizujeme. Dospěl jsem k názoru, že první linka s nudně, morálně upjatým Jonathanem Joestarem je právě onen pokus o epičnost mixlou s vážným přístupem, což je styl, který očividně nejen mně šel proti srsti a vyloženě bolestně prudil. Jistě, položilo to nutné základy JoJo ságy a byli jsme svědky zrození jednoho z nejikoničtějších shounen bastardů, ale hraní si na něco víc bez špetky mozku nefunguje nikde. Vyloženě mě ubíjela prachzbytečná, neustále neschopně přicmrndávací postava Speedwagona, který tam byl jen od konstatního rádiového naříkání "JoJoooo!". Víc než dostatečná náprava pro mě po křečovité první půlce nastala s příchodem nové generace JoJoů, Josephem Joestarem. Narozdíl od zásadovitého Jonathana je Joseph šarmantní cirkusový klaun, který je místy tupější jak patrona, aby následně vytáhl komicky kreativní řešení nejzapeklitějších situací. Již poměrně odlehčené Indiana Jones náladě přidává na kvalitách i sympatická rivalita Josepha s jeho nabubřelým sidekickem Caesarem a hlavně výsostný výkon dabéra Josepha, Tomokazua Sugity. "OH MY GOD!" je touhle dobou meme-legendary a neznám lépe vyslovená "NANI?!" než odsud (vše se kloubí v legrační scéně římské restaurace). Vtípky našlapaná 2. půlka zákonitě baví víc a můj nízký práh tolerance žánru byl častými úsměvy úspěšně vytlačen. Nepopírám, že patetičnost soubojů a četnost křičení se nějak zlepšila, příběh je stále dutý a předvídavý jak díl Ulice, ale vcelku pompézní hudební podkres s až diskotékovou kolorizací je minimálně originální. Na pokračování to u mě není, ale aspoň jsem neodcházel tak zkroušený, jak jsem se zpočátku domníval. 3* (02.06.2020)