Líbánky

Po prasárně s názvem Svatá Čtveřice přišly Líbánky. Už z prvních záběrů je zřejmé, že se bude jednat o mnohem lepší snímek. Jarchovský s Hřebejkem se vytasili se zajímavým příběhem a i jeho skladba je dlouho na české poměry pěkně mysteriózně vystavěná. Herci jsou vesměs neznámí a tudíž ve svých rolích přesní. Jarchovský si navíc většinou odpustil na rozdíl od Medvídka hlášky, které z postav čouhají. S blížícím se koncem Líbánky utahují šrouby a dostavuje se pocit že tady to neskončí pro někoho dobře. Nebudu prozrazovat jak tohle celé dopadne. První polovina je zbytečně dlouhá a závěr není zase až tolik úderný jak by mohl být. Tyto dvě věci srazí výsledné hodnocení na 60%. (19.05.2018)

Nejméně přesvědčivý snímek z Hřebejkovy volné trilogie selhává ve snaze vytvořit až bergmanovsky oproštěné drama odehrávající se v sevřeném čase a prostoru. O to víc zde totiž vynikla Jarchovského inklinace k přepjaté umělé konstrukci, která byla alespoň v Nevinnosti omluvena žánrovou hrou a skrytou machinací s hlavní postavou. Líbánky jsou naopak přímočarým psychologickým dramatem, které se příliš brzy zbavuje tajemství a opět křečovitě přibližuje motivaci či minulost postavy skrze dlouhý monolog zde navíc utopený v literárních exhibicích a v přílišně divadelní deklamaci Jiřího Černého. Z vrcholu filmu se tak stává jeho nejslabší bod, který zpětně oslabuje celek - kdyby scénář tolik prostoru nevěnoval podrobnému a polopatistickému vykreslování toho, CO se přesně stalo/mohlo stát a místo toho věnoval více prostoru otázce, JAK se ono podepisuje na důvěře a ještě neusazeném vztahu ústřední dvojice, film by fungoval mnohem lépe. Hřebejkova režie naopak zachraňuje, co se dá. Jen díky ní film neustále upoutává pozornost a dokáže občas zakrýt i pocit, že snaha o českou odpověď na šokující skandinávská dramata je až nepřirozeně přepjatá. Líbánky jsou totiž výborným konglomerátem obratné mizanscény (práce s desítkami herců, přehledný pohyb v prostoru statku), atmosferické kamery a mistrovského střihu matadora Aloise Fišárka. Scény svatební veselice tím získávají až impresivní charakter v propojování různorodých nálad a chatrná kostra scénáře tak hlavně v první polovině snímku není tolik v popředí. (30.06.2013)

Pokus o posun české kinematografie tam, kde byla ta Dánská v roce 1998, který se úplně nezdařil. Líbánkám sráží nohy dialogy nechutně šustící papírem a doslovný závěr, který zbytečně vrší výjevy, kterými v náznacích dráždil divákovu mysl v průběhu a totálně tím tak potápí poměrně slušně vystavěnou první hodinu. Krásně natočená bouře ve sklenici vody. (07.07.2013)

První, co mě na filmu zaujalo a co si nejspíš budu velmi dobře pamatovat, je filmový plakát. Tleskám, povedl se. Zpočátku jsem byla k filmu skeptická - svatba, podezřelé individuum, které nikdo neznám, ale ono zná všechny... Děsivé. To děsivější ale ještě mělo nastat... Jen škoda, že do hlavní role nebyla obsazena nějaká méně okoukaná herečka, protože Ani (a Táni) je dneska všude plno, a to je škoda. Zjevením pro mě byl (mně dosud neznámý) Stanislav Majer. Tímhle směrem (tj. á la Nevinnost a právě tyto Líbánky) by se měl Hřebejk s Jarchovským vybrat, tahle jejich tvorba mě neskonale baví a překvapuje. (10.02.2014)

ŽIVOT JE ZATRACENĚ DLOUHEJ A CHLAPOVI SE MŮŽE STÁT TÉMĚŘ COKOLIV. Měl bych jednu, dvě výtky, týkající se technických detailů v ději a pár samozřejmě k vyprávění (některé dlouhé monology dost zdržují), Petrovi Jarchovskému šly ale vždy dialogy a vypjaté emocionální situace, kterých si zde užijeme víc než dost. Nemylme se prosím, pokud srovnáváme určité dílo s jinými, které jsou vrcholem ve svém oboru, vždycky na tom bude to české hůř, prostě pouze proto, že nejsou naplněním našho ideálu. Tohle je špatný přístup k hodnocení, Jan Hřebejk je naším nejlepším filmovým režisérem, jenž natočil kvalitní psychologicko-společenské drama evropského stylu. Největším jeho problémem je, že naráží na české argumenty svých oponentů. (26.08.2013)