Samuraj

Osamelo žijúci zabijak. Uväznený, ako vtáčik v klietke, ktorý ako jediný mu zdobí jeho ošuntelý príbytok. Uväznený v zmysle podriadonosti tým, ktorí ho platia. Motívy jeho práce mu nikdy nezverejňujú, skutočných objednávateľov nepozná. Mlčanlivú racionalitu jeho konania naruší zrada. Podobne, ako jeho vtáčik v klietke zmení, narušením jeho ustálených zvykov, melódiu spevu. I jeho nápev tak dostane iný tón. Tón pomsty voči tým, ktorí ho platia. Prepojenia tých, ktorí ho ovládajú, a ktorí po ňom idú sú však len ťažko jednoznačne pochopiteľné a uchopiteľné. Napriek znalosti prostredia, kde sa pohybuje najradšej - podzemia veľkomestskej dráhy metra - sa sieť nad ním neúprosne zaťahuje. Uhrančivá filmová jazda muža, ktorého pohľad ženy síce zbožňujú, no spásy sa od nich nedočká. Ani od komplica, ktorý mu už odmieta naďalej meniť značky na ukradnutých automobiloch. Má zmysel bojovať v tejto situácii proti presile ? (07.10.2020)

Tygr v džungli? Ani ten... Dialogově strohé, dějem triviální, s akcí chudou a finále prostým, přesto jsem se cítil obohacen. Podobnost premisy Jarmuschova Ghost Doga není čistě náhodná, přičemž Whitakerův „samuraj“ si získává sympatie mnohem snadněji než ten Delonův. Snad od Melvilla záměr, leč na síle fatalismu pranic neubírající. Ono taky proč, když: „Je dobré pohlížet na svět jako na sen. Když se vám zdají zlé sny, probudíte se a poznáte, že to byl jen sen. Říká se, že svět, ve kterém žijeme, se od zlého snu ničím neliší…“ (28.11.2013)

Alana Delona mám rád, ale jeho postava v tomto snímku mě vůbec neuchvátila. Prostě jen další nemluvný pistolník, kterýmu jde někdo po krku. Narozdíl od jiných nemluvných pistolníků a nájemných vrahů tento není ani příliš výrazný ani příliš sympatický a když mi někdo není sympatický může mi být ukradené, co se mu stane. Během filmu se toho moc nestane ani nenamluví, vše, co se tam odehraje, odehraje se strašně nevýrazně, takže to ve mě nezanechalo žádnou výraznější stopu, no a konec nijak nepřekvapil, nedojal, ani na prdel neposadil. (04.09.2009)

Režisér Melville prý hledal černobílou náladu v barevném filmu, a to se mu skutečně podařilo. Vizuálně působivý snímek, špinavě krásný, s magickou noir hudbou a povedeným koncem. Rozhodoval jsem se mezi 3 a 4 hvězdami, ale nakonec mi asi opravdu vadí všechny ty nelogičnosti, co už vypsal Monolog, a navrch tyto další: Jak policie dospěla k zadržení všech podezřelých mužů? To sebrali všechny muže v Paříži, co měli na sobě baloňák? A nestačilo by tedy, kdyby si Jef Costello baloňák prostě sundal? A dále - když je Jef a jeho milenka na křížovém výslechu, nestačilo by pár dobře mířených otázek (např. jakou barvu mělo spodní prádlo ženy), aby byl odhalen jejich komplot? Proč si u výslechu policie počíná tak amatérsky? Ano, chápu, že Samuraj nemá být posuzován jako klasická detektivka, ale spíš jako artová studie samoty. Přesto nelogičnosti v ději vadí, protože film činí nevěrohodným. A pokud ho bereme jako pouhou studii samoty, tak je to příliš dlouhé, monotónní, stále stejně chladné, bez náboje… Člověk si z toho nakonec vezme jen onen pár svítivě modrých očí. Což mi ale za dvě hodiny připadá trochu málo. (06.02.2016)

V Melvillově vrcholném díle se perfektně snoubí režisérovo pojetí filmů. Své snímky totiž nikdy nekoncipoval jako obrazy reality, nýbrž jako sny. Tím spíš je pozoruhodné, že se v době, kdy se většina francouzské produkce točila ve studiích, uchyloval do reálných prostředí. V nich ale příznačně hledal zákoutí a prostory, které souzněly s jeho nadreálným a vrcholně estetickým viděním žánrových světů. Jeho osudová a melancholicky zastřená óda na filmové nájemné zabijáky se stejně jako její hrdina stává ideálem, který fascinuje svou vnější odtažitostí, vytříbenou stylovostí a účelnou řemeslností. "Samuraj" sice obsahuje minimum dialogů, ale zůstává dokonale srozumitelný a hlavně úžasně napínavý, protože svou výřečnost čerpá jednak ze síly filmového jazyka, ale také z kinematografie coby souboru děl a žánrových nosníků, které jsou divákům univerzálně srozumitelné. Není potom divu, že se "Samuraj" sám stal další esencí žánru, o kterou se adoračně opírali nadcházející velikáni jako John Woo, Jim Jarmusch či Johnnie To ve svých ódách na filmové zabijáky. (08.07.2023)