Příběhy, které vyprávíme

Sarah Polley, její rodina, její mrtvá matka a tajemství Sarah Polley. Je to osobní, ale už stokrát viděno jinde. Zaujme naopak část, kde herci přehrávají zcény z minulosti režisérčiny rodiny, nejprve to vypadá jako rodinné záběry z vhs/super8, které naleznete v šuplíku, ale vlastně to tak není. No snad jí to pomohlo se s nečím vypořádat. (29.06.2013)

Sarah Polley si vzala velké sousto a výchozí záměr vyprávět rodinný narativ řadou protichůdných příběhů vyjadřujících osobitý náhled jednotlivých členů na život její matky se jí takřka rozpadl pod rukama (nakonec zůstalo jen pár ojedinělých jiskřivých kontrastů mezi výpověďmi). Jen díky tomu, že dokázala upřímně poukázat na nedostatky, neskrývat vlastní nejistotu a především sama pochopit, že k natočení filmu měla zcela jiné důvody než si sama přiznávala, vzniklo něco nezáměrného a o to hlubšího. Film se sice místo střetů různých hledisek na životní eskapády Diane Polleyové obklopené až neuchopitelnou aurou sice změnil v detektivní story o nevěře a pátrání po biologickém otci, ale stále silnější terapeutický rozměr nakonec nezůstal jen na straně autorky. Film seznámí nejen s jejím až dojemným úsilím doprovázeným řadou nepříjemných pravd, ale i s životní bolestí ovdovělého otce, jehož život dceřinou snahou uchopit pravdu náhlé získává nový rozměr. Jeho tvůrčí životní konfese a intimní rozhovory se Sarah vytvářejí působivý obraz neotřesitelného vztahu mezi otcem a dcerou a ten získává čím dál větší prostor, až si nakonec vše podmaní. I když se Polleyové původní plán rozpadl, podařilo se jí nalézt novou cestu a stvořila dílo, které spěje k určitému cíli, má jímavý i ironický náboj. Nakonec ani tolik nevadí, že v častém tvůrčím tápání film vyžaduje jistou dávku trpělivosti a tolerance. V tom tkví síla sebereflexe, která z tohoto zprvu spíše tradičního dokumentu učinila výjimečný zážitek. (29.06.2013)

[SFF 2013, Sydney] Nechytilo ma to, ale chápem prečo ostatných áno. (Meta)dokument zručnej storytellerky Sarah Polley totiž svojím nespoľahlivým dávkovaním informácii priam nabáda k nadšenej participácii na vyriešení onej záhady a verím, že u niekoho vzbudzuje aj dojem univerzálnosti. Ten mi však príde až príliš chcený a (takisto ako celý projekt) málo motivovaný. Jedná sa samozrejme o vkusne intímnu spoveď, ktorá nepostráda bezprostredné humorné glosy, fešne naaranžovaný, archívny look Super-8 a hravé zaobchádzanie s juxtapozíciou (nepriamo poukazujúce na krehkú paradigmu subjektívnej interakcie medzi nedokonalou pamäťou, holým faktom a konečným zorným uhlom), ale toho davového vynášania do nebies sa u "Stories We Tell" momentálne účastniť nehodlám... (14.06.2013)

Tak vám nevím, jestli je to opravdu taková pecka, jak to na první pohled vypadá. Jistě, forma a konstrukce vyprávění je možná originální a zpovídání celé rodiny je určitě pikantní úkol a nedá se přirovnat k jakýmkoliv jiným rozhovorům s cizinci. V tomto ohledu je vše v pořádku, ale.. Problém je v samotném tématu, které se autorka rozhodla zpracovat. A zde si opravdu nejsem jistý, jestli je zjištění, že její otec je někdo jiný, než si celé ty roky myslela, dostatečné téma na celovečerní dokument. Podle mého názoru není, opravdu mi v dnešní době nepřijde šokující, že něčí matka měla poměr s někým jiným, než se svým zákonným manželem. A dělat o tom story? Fakt ne. (03.08.2018)

Sarah Polley skrz výpovědi blízkých zprostředkuje příběh svojí rodiny, na který je díky různým pohledům na skutečnost, pomíjivé paměti a odlišným zážitkům nahlíženo několika způsoby. Důležitější než konkrétní linie příběhu jedné aféry, jejíž odhalení vede k nalezení biologického otce, je zamyšlení nad možnostmi, jak vyprávět příběh a proč se vůbec o svůj intimní život dělit. Velmi dojemná rekonstrukce složená z výpovědí, archivního i hraného materiálu může někomu velmi jednoduše nastavit zrcadlo, které nabízí za obecným příběhem a různým stylem vyprávění vidět svůj vlastní příběh našeho života, o který se s nikým nedělíme. (28.06.2013)