Colette

Po Lidicích a Habrmanovu mlýnu je Colette dalším all star projektem, který velmi poutavým způsobem přibližuje hrůzy války, v tomto případě mnohé detaily koncentračního tábora. Na pozadí milostného příběhu tak vidíme morální úpadek v rámci snahy o přežití, ale i spoustu hrdiství. Oproti kultovnímu Schindlerovu seznamu se však nejde tak do hloubky a už vůbec se nemůže rovnat po stránce emotivní, ale i tak je to velice slušná práce, která vás na dvě hodiny zavrtá do gauče a donutí vás chtě nechtě prožívat ten hrůzný příběh s hlavními hrdiny. (12.03.2014)

Absolutní nesmysl. Tohle je jen další z řady vymývání mozku lidem. Neexistují žádné důkazy o tom, co se doopravdy dělo. Neexistují žadné důkazy o vyhlazení slovanstva. Existuji jen jací si svědkové, kteří ještě k tomu promluvili, až 60 let po válce, až když se to někomu hodilo. Lži a nesmysly. A ještě je filmovat. Propaganda jede ve velkém. (25.04.2015)

Nemastný a neslaný milostný příběh odehrávající se v době velmi tragických a šílených událostí, na které by se nikdy nemělo zapomenout. Bohužel klouže pouze po povrchu a nejde nadřeň. Nijak zvlášť mě nepřesvědčil a že by mě chytil za srdce nebo donutil přemyšlet, to se také nestalo. Pořád jsem očekávala něco víc a pak byl najednou konec. Postsynchrony byly opravdu hrozné. Dokonce jsem si myslela, že snad špatně slyším. To, že byli herci, kteří mluví jinou rodnou řečí, předabování, to je normální, ale že i českým bylo kolikrát špatně rozumět, protože prostě mumlali, to mi vadilo. Arnošta Lustiga si jako spisovatele vážím a budu si muset jeho knihy znovu přečíst. Z filmu mám rozporuplné pocity. (26.01.2015)

Mádl mi tady moc neseděl (ale uznávám, že jeho zaškatulkování je můj problém a ne Mádlův) a celý ten milostný příběh se mnou nic nedělal. Což se paradoxně dá brát jako velké plus filmu. Peklo koncentráku a šílenou preciznost německé vyhlazovací mašinérie, zorganizované do posledního detailu a vypilované k maximální efektivnosti, se totiž podařilo z románu Arnošta Lustiga přenést na filmové plátno natolik působivě, že jsem si uprostřed všeobecného zmaru a hromad mrtvol v každém okamžiku jasně uvědomoval, jak strašně málo záleží na tom, jestli zrovna tihle dva zamilovaní přežijí. Kdykoli si totiž pro sebe ukradli chvilku štěstí, tak jen o pár bloků dál těla dalších Romeů a Julií právě hořela v pecích krematoria. Morbidní tanec vloček popílku přinášel jen zmar a marnost. Proto na nějakou Colette zapomenu rychle a v tom odjíždějícím vagoně jsem, na rozdíl od ní, necítil žádnou radost. Ale rozžhavené, dnem i nocí kouřící komíny (a taky třídící pracoviště Kanadu), ty si pamatovat budu. Působivě zobrazená atmosféra pekla, stvořeného lidmi na zemi, pro mě převálcovala i většinu formálních nedostatků filmu. (12.09.2013)

Není pochyb o tom, že na světě existují jizvy, které by se měly pořád otevírat, aby se nezapomnělo, co je způsobilo. Jenže zrovna tuhle otevřel Cieslar, známý to ambasador ženského utrpení, pod lokální anestezií.. Tragické postsynchrony, nevěrohodnost milostné linie, papírové hlášky ve stylu: „Vítejte v pekle!“, digitální rackové a šum mořského přílivu jakožto symboly naděje (opravdu? zase?) a především řídká přítomnost emočního náboje - to všechno jsou indicie k nijak objevnému zjištění, že silný námět nemusí automaticky znamenat silný film.. (29.01.2015)