Bláznivý Petríček

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Kritické zamyšlení nad dvěma problémy, a to nad materiální kapitalistickou společností a vztahy mezi jednotlivými lidmi v ní. Režisér (a jeho prostředictvím i hlavní postava Ferdinand) je unaven nepodstatnými materiálními aspekty života, které ale jednoznačně dominují celé západní společnosti, a kapitalismem neustále něco nutícím, bez svobody samostatného uvažování a rozhodování. To znemožňuje prožívat opravdu hluboký život, dotknout se této hloubky či tuto hloubku vůbec zaznamenat. Důsledkem pak je neschopnost komunikace, neporozumění, odloučení od společnosti i od jednotlivých lidí, odlidštění společnosti a uvažování lidí, pochybování o jiných lidech i nedůvěra k nim. Hlavní postavy se proti takovému řádu vzbouří, marně se snaží dojít k hloubce ve svém životě, ovšem sami se silou zvyku nedokáží s touto náplní života vyrovnat a samotný systém (který nemá rád neposlušnost) je zničí. Nemožnost vyvázat se z takové společnosti pak vede kulturněji založené jedince buď k idealistickému životu ve vlastní fantazii či k jakoukoli naději ničící existenciální krizi. Film byl velmi dobře zahraný (perfektní Jean Paul Belmondo i výborná Anna Karina), myšlenky byly zajímavé, ale ocenil bych lepší uspořádanost. Ani tak nemám na mysli příběh, spíše by se hodila nějaká jasnější uspořádanost obrazů a myšlenek, jak právě Godard předvedl například výborným filmem Socialismus. (29.07.2013)

Začátek ještě vypadá jako normální film, ale nenechte se zmýlit, film to není. Je to hnus, je to lejno, je to špína a nesmysl. Citování něčeho, co nemohlo dávat smysl ani v jazyce původním, se dabingem vytratilo zcela. S dabingem si tvůrci také poradili v duchu kvalit zmíněného - dvaatřicetiletého Belmonda nachrchlal osmašedesátiletý Krampol, do toho superkripl Filip Švarc naštěkal sedm dalších postav (možná jich bylo ještě víc, ale usnuli jsme, a to je ještě slabá činnost, kterou by výše zmíněný mělo postihnout). (13.04.2014)

Tenhle film jsem měl dlouho vyhlédnutý. Zajímalo mě spojení Godarda a Belmonda - nedokázal jsem si to představit. Dějová linka plná více či méně zjevných zvratů je ještě v pohodě, ale francoužština je tak rychlá, že jsem některé myšlenky prostě nestíhal chápat... Také mě neseděl Belmondo, pořád jsem čekal, že z ní na té osamělé pláži strhá ty červenobílé šaty a začnou dovádět ve vlnách, jak je u něj obvyklé, ale ne - on si četl a psal deníček... (11.12.2012)

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)