Bláznivý Petríček

Kritické zamyšlení nad dvěma problémy, a to nad materiální kapitalistickou společností a vztahy mezi jednotlivými lidmi v ní. Režisér (a jeho prostředictvím i hlavní postava Ferdinand) je unaven nepodstatnými materiálními aspekty života, které ale jednoznačně dominují celé západní společnosti, a kapitalismem neustále něco nutícím, bez svobody samostatného uvažování a rozhodování. To znemožňuje prožívat opravdu hluboký život, dotknout se této hloubky či tuto hloubku vůbec zaznamenat. Důsledkem pak je neschopnost komunikace, neporozumění, odloučení od společnosti i od jednotlivých lidí, odlidštění společnosti a uvažování lidí, pochybování o jiných lidech i nedůvěra k nim. Hlavní postavy se proti takovému řádu vzbouří, marně se snaží dojít k hloubce ve svém životě, ovšem sami se silou zvyku nedokáží s touto náplní života vyrovnat a samotný systém (který nemá rád neposlušnost) je zničí. Nemožnost vyvázat se z takové společnosti pak vede kulturněji založené jedince buď k idealistickému životu ve vlastní fantazii či k jakoukoli naději ničící existenciální krizi. Film byl velmi dobře zahraný (perfektní Jean Paul Belmondo i výborná Anna Karina), myšlenky byly zajímavé, ale ocenil bych lepší uspořádanost. Ani tak nemám na mysli příběh, spíše by se hodila nějaká jasnější uspořádanost obrazů a myšlenek, jak právě Godard předvedl například výborným filmem Socialismus. (29.07.2013)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)

Po shlédnutí Bláznivé Petříčeka, nebo Ferdinanda, jak chcete jsem došel k jednoznačnému závěru - Godard již nikdy více! Nevím, co všechno lidé dokáží nazývat uměním, ale pro mě to byl obyčejný kýčovitý film ... vím, že nejsem odborník přes všechny směry umění, ale čeho je moc, toho je příliš. Kdybych si tu předtím nepřečetl, o čem ten film má být, doteď bych to asi nevěděl a tak snad Godardovi a hlavně Bebelovi příznivci prominou, že dávám u Bebela svůj první a doufám, že poslední odpad!. (29.10.2009)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)