Bláznivý Petríček

Tohle je poezie! Film, který je vizuální poetikou povýšen na vysoký stupeň umění. Láska, osudový vztah, zrada a rozčarování, vlna zločinu, romantické okouzlení, vražda z vášně i rozumu zároveň, návrat k prostému způsobu života, touha po zábavě, touha po penězích a s tím spojená kriminalita, bláznivé putování, pomsta a rituální sebevražda ve velkém stylu. A přesto je to báseň, poetikou propojené úchvatné obrazy, vhodně doplněné slovy a hudbou. Báseň, která šumí, vře, teče, utíká, zmítá se, střílí a vrhá své vznešené salvy slov po všem a po všech. Překotně se valí, aby se občas zastavila, pohrála si, rozjařeně zatančila, lehce vzala vítr a sluneční paprsek do svých dlaní, a po nadechnutí zase plynula rychle vpřed a do stran, ke svému konečnému výkřiku zmaru. Jistým paradoxem je určitá vojenskopolitická kritičnost války na straně jedné a až romantická fascinace zločinem a s ním spojeným násilím na straně druhé. Ferdinand Griffon alias Pierrot (skvělý Jean-Paul Belmondo), osamocený ve svém spořádaném manželském životě, znovu potkává svou životní lásku, aby jejímu kouzlu nadobro a se vším všudy podlehl. Náhoda a osud mu připravují bláznivou cestu plnou různých překážek a zastavení, aby dosáhl marnosti, zklamání, rozčarování z pravdy a rozséval v rozhodující chvíli smrt. A sebevražda jako mučednická oběť malého zbabělce a zoufalého, podvedeného milence. Velkolepá ve svém provedení. Marianne Renoir (pozoruhodná Anna Karina) je osudová žena v životě Ferdinanda. Dokáže mistrně manipulovat s Ferdinandem, aby ho posouvala podle své potřeby po polích své hry života zločinu. Podcení však faktor zhrzenosti žárlivého muže. Z dalších rolí: Ferdinandova manželka (Graziella Galvani), pocházející z vyšších kruhů, Ferdinandův znamý Franck (Georges Staquet), nelegální obchodník se zbraněmi, Fred (Dirk Sanders), údajný Mariannin bratr, ale ve skutečnosti její milenec, gangster-trpaslík (Jimmy Karoubi), a další gangsteři (Roger Dutoit a Hans Meyer), a samozřejmě americký režisér Samuel Fuller. Je to ojedinělé a unikátní dílo svou formou, obsahem i celkovou možností svého působení na diváka. (28.06.2012)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Pokud máte špatnou náladu a chcete si pustit nějakou pohodovou komedii s Belmondem, tak se tomu dílu vyhněte velkým obloukem, jelikož hrozí, že se po tomto počinu režiséra Jean-Luca Godarda budete chtít zabít. Opravdu hodně nesnesitelná záležitost, která si hraje na něco, co není. Bohužel toho musel být Belmondo součástí. Moje hodnocení 20%. (04.04.2016)

Klíčovým slovem je v Bláznivém Petříčkovi hledání. Hledání lásky, dobrodružství, místa pro život i v životě - a jejich nenalézání. K tomu pak typické godardovštiny jako odkaz na komiksy, gangsterky, Casablancu, Renoira nebo grotesky. A to vše ve formě pestré koláže (střihač si užil) s výborným Belmondem a krásnou Annou Karinou. - "Mám pro tebe námět na román. Chlápek se prochází Paříží a uvidí Smrt. Tak se dá na útěk, protože si řekne, že jeho čas ještě nepřišel. Celou noc jede s nohou na plynu a příští ráno, když přijíždí k mořskému pobřeží, nabourá a umře. Právě ve chvíli, kdy už si myslel, že Smrt ztratila jeho stopu." (03.04.2005)

Godard zase kašle na konvence a především na diváka, je tou kolektivní hysterií, které propadá, sám. Rozhodně jeden z nejstravitelnějších Godardů, které znám. Netvrdím, že jsem porozuměla, ale našla jsem mnoho zajímavého a podnětného. A výhoda Godarda pro mě spočívá právě v tom, že mě nenutí si myslet to, co chce on, nechává svým divákům jejich prostor si o něm a hlavně jeho filmech myslet to, co chtějí oni. (29.01.2012)