Sto a jedna noc

Zajímavý film,spousta odkazů na známé i méně známé snímky a přehlídka slavných herců.Viděno ve francouzštině s anglickými titulky (díky bohu za ně).Ale když se tu dívám na výčet herců,nějak mi tu přebývá DiCaprio.Ani na IMDB v seznamu herců,kteří se mihnuli jen v kompletní verzi tohoto snímku,Leonardovo jméno není. (23.02.2018)

Jasně, Simon je dědoušek sympatickej, člověk by s ním klidně i ty šachy dal. O filmech bychom si ale moc nepopovídali, jelikož já jsem nekulturní hovado, které má sice o většině filmů, které tu jsou zmíněny, nějaké to povědomí, ale viděla jsem z nich naprosté minimum. Chápu, moje chyba, že jsem lump neznalej, jak už jsem na sebe práskla... mít ty filmy nakoukaný, možná mám ze sledování i uměleckej orgasmus. Ale mě i tak, i přesto, že se tu po vzoru Scorseseho Hugáče (může se říct vůbec po vzoru ve srovnání s filmem, který vznikl až pak? :) ) vzdává pocta zakladatelům a hrdinům kinematografie, i přesto, že je tady hvězd víc jak na kdejakém festivalu, prostě tak nějak zdá, že je i tak Století pana Filma, jak jsem si film familiérně pro sebe nazvala, hodně plytce a průměrně odvyprávěná óda na film, která postrádá patřičnou šťávu a místo toho pleská na obrazovku páté přes deváté, až je z toho zbytečně podobnej zmatek (ikdyž, pravda, poměrně ucelenej) jako v hlavince starého Simona. Varda mi prostě naservírovala guláš, kterej je patřičně pikantní, ale chybí v něm maso. 50% (04.07.2014)

Vynikající nápad pohřbený pod nánosem levného francouzského jiskření. Nechápu dost dobře, jak se stane, že některé filmy stejného režiséra (režisérky) mají „velký“ formát – zde se v ukázce podíváte na dvacet sekund z Bez střechy a bez zákona a je vám z toho úzko – a jiné jsou laciné – obrazově, herecky: jako tenhle. Viděl jsem to už mockrát u Resnaise (vlastně od Život je román furt), viděl jsem to u Godarda (Pěstuj si pravačku), znám to i od Truffauta a Chabrola – je to nějaká nemoc, která postihla francouzskou Novou vlnu. Vardovou kvůli tomu nepřestávám obdivovat, rád jsem viděl zestárlou Schygullu a Aimée, trochu mi bylo líto, že se to celé odehrává na západě – žádný český, maďarský, slovenský, polský, ani ruský film: dobře, je to účtování s kořeny a podobou Nouvelle vague, ale v tomto ohledu brutálně ignorantské. Ale co – tohle je stejně tak akorát film na nudu únorového podvečera v sobotu při chřipce: jedním okem tam, druhým ven. Škoda. ** (17.05.2011)

Michel Cinema je zamilovaný do filmu a tak nám tu vypráví jednu krásnější scénu za druhou těch nejznámějších, ale i těch nejstarších filmů, které kinematografie kdy vůbec vyplivla. A z tohoto pohledu je krásně cítit ta láska k filmu, kterou provázela všechny postavy tohoto filmu. Mrzelo mě ale, že to jediné film drželo nad vodou, protože příběh jako takový vlastně neexistoval a tak tu smutný a melancholický pan Cinema vzpomíná a každou chvílí se mu ve vzpomínkách promítá jedna krásnější scéna z různých filmů za druhou. To vše je promíchané s jeho lehkým komentářem a zbytečnou příběhovou linkou jeho pomocnice. I přesto ale věřím, že v rámci francouzské kinematografie je toto něco tak neuvěřitelného, že to stojí za to vidět. I díky tomu děkuji uživatelce playboxguest, která mi připravila takový zážitek právě díky svým titulkům. (01.08.2014)

Absurdní dílko bez děje i příběhu. Mozaika podivných scének, ve kterých postupně defilují ikony (nejen) francouzského filmu i historické milníky z filmové historie. Dialogy jsou slepence narážek, hlášek a citací a hudba megamixem (ne)známých melodií. Zarytý fanoušek a obdivovatel herců staré francouzské školy to přežije, pro každého jiného to ale bude neskousnutelné, nepoživatelné a nestravitelné. A co se nám Agnès Varda během té předlouhé stovky minut snaží říct? Asi že film už je hodně starý, ale umřít se ještě nechystá. (29.09.2014)