Sentimentální romance

Tento snímek jsem zatím neviděl, nemohu tedy hodnotit. Nedá mi to abych zde ale neuvedl, co jsem si o "Sentimentální romanci" přečetl v pamětech Luise Buňuela: věhlasný španělský režisér (a podotýkám, že velký obdivovatel "Křižníku Potěmkin") byl svědkem natáčení tohoto filmu, po shlédnutí jeho výsledné podoby však znechucen sentimentalitou a kýčovitostí díla marně sháněl po Paříži Ejzenštejna, aby mu nafackoval. Sám Sergej Ejzenštejn se prý ostatně k filmu nijak zvlášť nehlásil a jeho plné autorství nepravdivě sváděl na svého kameramana Alexandrova. (02.11.2007)

Pri mnohých Avant-gardných snímkach dvadsiatich a tridsiatich rokov mávam pocit akoby to tvorcovia točili spontánne bez poriadneho scenára pred sebou. To neznamená že by sa mi to nepáčilo alebo by som to bral nejako negatívne ale takýchto ľudí by som géniov nenazýval (ako to je vo svete zvykom). Myslím tým napríklad takého Mana Raya. Tu som však taký pocit nemal. Od audiovizuálnej cirkulárky až po krehký a sentimentálny spev hlavnej postavy. Nebál by som sa tvrdiť že ide vlastne o jeden s prvých hudobných videoklipov vôbec ktorý sa zmiešal s kubistickým námetom. Na to že išlo o jeden s prvých zvukových klipov tu bol slušný strih. A takisto ma prekvapila technika Time-lapse slnka. (14.08.2014)

Ejzenštejnův první zvukový film je oslnivou etudou o jedné staré ruské lásce. Zpočátku se ani nechce věřit, že se jedná o pravou romanci. Hekticky navrstvené záběry dunící přírody pospojované do sugestivní koláže pocit sentimentu dvakrát moc nenavodí. Přírodní jevy se následně začínají paralelně prolínat s tesknou ruskou písní, kterou na opuštěném zámeckém sídle pěje neméně opuštěná žena (jediným posluchačem se stává pouze pes). S prvními záblesky slunce se však intence snímku radikálně mění a za zvuků optimistických tónů pozbývá chmurnéno charakteru. V plejádě režisérových pokrokově budovatelských filmů je Sentimentální romance mile intimní hrátkou, ve které metoda montáže posloužila k navození hlubších, humánějších citů. (14.11.2004)

Sentimentální romance je krátkometrážní snímek, který Ejzenštejn natočil během svého pobytu ve Francii. Je to jeho vůbec první zvukový film. První třetinu filmu vyplňují vlastně jen katastrofické přírodní úkazy, které symbolizují smutek. Čí se dozvídáme v další části. Bohatá žena zpívá tesklivou píseň svému psovi, tomu jedinému, neboť je velmi osamělá. V poslední třetině filmu se však pochmurný ráz mění v optimistický a jasnější. Krásně prožitých dvacet minut! (25.09.2007)

Oproti zde nadšeným komentářům musím být kritický. Před shlédnutím jsem si myslel, že Luis Buňuel reagoval možná až přehnaně, když chtěl Ejzenštejnovi sdělit svůj názor na toto jeho dílo "ručně-stručně"... přece jen, kriticky se v pozdějších časech vyjádřil například i k Woodymu Allenovi a jeho "Annie Hall". Ale zde jeho rozhorčení plně chápu. Na jednu stranu obrazová stránka snímku má schopnost zaujmout (zvláště v první části), když se ale dění následně přeleje do polohy, dostatečně vyjádřené názvem díla, nejsem dalek od přišití nálepky kýče. Aneb - jak jinak nazvat dění, kde osamělá dáma zpívá tesklivou píseň svému psovi? (zvířata občas bývají znakem kýčovitosti) Když si porovnám, čím sovětský průkopník v oblasti střihu a montáže dokázal zaujmout dříve (byť se dle mě jednalo o spíše průměrné a politicky zabarvené zážitky), postrádám zde nějaké drama, nějaký zvrat či netradiční filmový postup... přece jen, jsme v době rozkvétajícího surrealismu a dadaismu, ke kterému prvotina sovětského tvůrce "Dněvnik Glumova" nemá zrovna daleko. Ale jak se říká - "každý děláme chyby", přičemž kvalitní filmaři toto dokáží zpravidla napravit následující tvorbou - což Ejzenštejn z pohledu diváckého přijetí dokázal. Ke shlédnutí ZDE. 40% (28.09.2020)