Stalker

I'm a simple man, I see Andrej Tarkovskij, dávám 10 stalkerů z 10. Esteticky dechberoucí filmový veledílo, pohlcující surreálná freska, mohutnej filozofickej balvan který vám rozdrtí palici, gamechanger audiovizuálního storytellingu, definice poetry in motion, a v neposlední řadě cinefilní nirvána, která rozbortí bábovičky ideálů vaší mrzký existence. Film s velkým F. Esence poetic cinema. (16.03.2020)

Neuvěřitelné. Sice bych se mohl podepsat pod POMŮV komentář, ale nedá mi to. Tarkovského jsem už pomalu odsunoval na pomyslnou kolej "tohle fakt není pro mě", protože jeho Solaris a Nostalgie mě málem unudily k smrti. Ale o Stalkerovi jsem hodně slyšel, (mezi jinými i to, že se jedná o jeho nejlepší film) tak jsem Andrejovi dal ještě jednu poslední šanci. A světe div se, ono to vyšlo! Stalker mě už od prvních minut chytl svou ponurou atmosférou, dialogy, hudbou no prostě vším. A já si uvědomil, že tohle je opravdu výjimečný film. I když je to další filozofické dílo, z něhož něco pochopíte, něco absolutně ne, tak si ho užijete. Alespoň já se opravdu nemohl odtrhnout. A ano, tohle je nejlepší film od Tarkovského. A nedá mi to, Solaris měl téměř stejnou stopáž, jako Stalker. A to je pro mě ujištění, že pokud se v takto dlouhém filmu něco opravdu děje, tak to není nuda. Malá poznámka na konec: Před Stalkerem jsem si říkal, že kam se Tarkovský hrabe na Lynche (co se týče divných filmů) ale po Stalkerovi si říkám, kam se hrabe Lynch… :-) (04.11.2009)

Zřejmě nejlepší film o lidech kteří někam jdou a bezpochyby nejlepší (nepřiznaný) remake Čaroděje ze země Oz. Všechno, co o Stalkerovi potřebujete vědět (i mnoho informací, bez nichž byste se klidně obešli), najdete v Zóně od Geoffa Dyera. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, zputnik, Dan9K, MIMIC, H34D, gudaulin, wipeout, Triple H, Raven0, Skalda (01.01.2007)

Těžko uchopitelný film. Permanentně filozofující, pomalý, mlhavý, kompozičně vytříbený, těžící maximum ze své stacionárnosti. Pro příznivce úvahových, mysteriózních a pomalých toků asi není lepší volba. Základní premisa je existence Zóny jakožto střeženého místa, kde nikdo nežije, kam nikdo nesmí... kde květiny nevoní. Zóna je mrtvá, přesto má svoje jasně daná pravidla, která musí každý návštěvník dodržovat. A proč Zónu navštěvovat? Inu, někde v jejím děsivě tichém a tajemném srdci se má ukrývat komnata, plnící ta nejniternější přání. Což je důvod, proč Zóna některé lidi přitahuje a jiné k smrti děsí. Co může způsobit takové místo? Protože vydat se na procházku do Zóny není jen tak, existují Stalkeři. Stalker je v principu průvodce, zabývající se "pašováním" lidí dovnitř, odváděním jejich osob do jámy lvové a dohlížením, zda jsou dodržována pravidla. V současném případě budou osobami spisovatel a profesor. Zbytek příběhu je daný. Následuje obrazově přenádherná roadmovie, od samého počátku naznačující nejasnost svého cíle. Tarkovskij si potrpí na dlouhé, téměř nehybné záběry postav i míst, které v celkovém souhrnu dokážou vyždímat více pocitů a divákových úvah, než zbytečné vysvětlivky všeho druhu. Mlčenlivá cesta tří mužů na drezíně, kdy se rachot železnice stává jakýmsi soundtrackem, je tomu dobrým příkladem. Film se dá v podstatě rozdělit do tří částí - první třetina ve své černobílosti přináší - kromě spousty mimořádně fotogenických chvil - Stalkerovo loučení s rodinou, odhalujíc jeho pohnutou minulost. Prostřední část se věnuje cestě, vznáší mnohé otázky a ráda diskutuje o lidské náplni žití. Zpochybňuje se všechno, i samotné zákony Zóny; hledá se pravý význam její existence, smysl stalkerových povinností. Závěr je vypjatý, cesta i poznání tří mužů je u konce a zdá se, že na existenci tajemné komnaty vlastně vůbec nezáleží... alespoň dokud člověk neodhalí svou vlastní životní pravdu. Včetně samotného Stalkera. Asi vůbec největším plusem Stalkera je jeho obrazová (dobře, i zvuková) stránka. Možná jsou krásnější, pestřejší, líbivější nebo působivější snímky, ale neznám moc filmů, kde by se obraz tak dokonale doplňoval s obsahem, pyšníc se perfektní kompoziční stránkou. Dívat se na něj by byl zážitek, i kdyby za jeho několikaminutovými záběry nebyl žádný příběh. Vlastně netuším, co bych mohl Stalkerovi vytknout. (08.06.2008)

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů. (14.05.2010)