Solaris

Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě. (17.10.2008)

Až někde zase uvidím slovo "mnohovýznamové", a u toho hodnocení uživatelů v topce pohybující se od 1 do 5, představím si tempery rozpouštějící se ve vodě, snímané v makru, záběr opakovaný asi osmkrát, a půjdu od toho pryč. Mám rád sci-fi, které mají myšlenky, a Solarisu ji odepřít nehodlám, zpracování ale vázne. Beru kameru a chvílemi jsem záběry i oceňoval, ale děj je katastrofa a nuda vás dožene až k tomu, kdy budete vzpomínat na úvodní záběry z přírody, kde se sice nic nedělo (a vy jste nadávali, že se nic neděje), ale aspoň tam bylo něco. Pouštěl jsem si ten film v originále (kvůli atmosféře), ale doukal v dabingu z Řitky, a nic se na tom nezměnilo. Solaris (a stále častěji sovětská filmografie jako celek) není můj vesmír. (17.08.2014)

99% - První dojem -naprostá magie. Protože jsem tehdy při filmu začal horečnatě přemýšlet o jeho zajímavém tématu, a "co, kdyby se to stalo mně", uniklo mi mnoho detailů. Na podruhé jsem si to užil mnohem víc. Tarkovský zde vtváří dva fascinující kontrasty: Sci-fi dovnitř vesmíru, a sci-fi dovnitř člověka a jeho mysli. V čem jsou si tyto žánry blízké vám hned bude jasné. Velká pastva pro oči (nenapodobitelný režisérův rukopis... voda...), uši (zejména neuvěřitelné mluvící zvuky místo hudby), a duši... (ono mentální sci-fi..). (18.07.2006)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)