Solaris

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Celý film jsem ani tak nepřemýšlela nad zápletkou, jako spíš nad tím, jak se tady Soderbergh snaží natočit film o něčem, co chápe jen on. Což je škoda, protože měl po ruce dobré herce i netradiční prostředí. Filmy, jejichž konec nejde pochopit, mi většinou vůbec nevadí a to proto, že nad nimi musím aspoň zapřemýšlet. Bohužel Solaris tak rychle vyšumí, že je nad ním přemýšlet docela zbytečné. (28.10.2009)

Prislo mi, jak kdyby Soderbergh pri nataceni filmu byl zhulenej, protoze tohle bylo fakt dost mimo. Jako sci-fi film absolutne nefunguje, klidne by se moh odehravat kdekoliv jinde, jediny plus je krasne udelana planeta. No a jako dojak taky ne, na to mi to prislo desne chladny a Natascha McElhone je nejen desne krecovita, ale taky pekne hnusna. Jedinej, kdo stoji za pozornost, je Clooney, kterej asi behem nataceni zacal tusit, ze to bude kravina a proto do svyho vykonu dava vsechno, aby film aspon trochu pozved a dari se mu to celkem slusne. Jinak tech 90 minut jsem cekal, az se konecne zacne neco dit, ale bohuzel se nic dit nezaclo, navic ma celej film nic moc kameru, divnej strih a dementni konec. A to ani nemluvim o naprosto priserny hudbe. Nicmene, krome jiz zminenyho Clooneyho tu je jeste jedno pozitivum, filmu se neda uprit jista, trochu snova atmosfera a nejak vylozene taky nenudi, takze to nakonec da horsi 3*. (26.06.2008)

Opět naprosto dokonale zvládnutý snímek (miluji, jak Soderbergh snad do každého svého filmu dává němé scény, podmalované jen perfektní hudbou). Narozdíl od ostatních mi ale přišel kratší, než doopravdy byl. Navíc Soderbergh dává divákům na výběr ze dvou žánrů, které chtějí sledovat: inteligentní sci-fi nebo nádhernou love story. Bravo!! Na THE INFORMANT už se moc těším, Stevene! (09.03.2003)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)