Solaris

Tarkovského filozofická fantasy, s ktorou sa mimoriadne pomazlil...tak mnohovýznamový a brut intelektuálny film som skutočne ešte nevidela. Dynamika na bode mrazu, avšak prehypermegalouchvacujúca vizuálna stránka a vskutku elegantná filmová lyrika. Svojou hĺbkou je veľmi ťažké Solaris vstrebať na jeden krát, no ja som to horko ťažko dolámaná s preležaninami na zadku nejako dopozerala... (29.12.2006)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

Solaris je filozofické sci-fi. Nastoľuje niekoľko otázok, týkajúcich sa ľudstva, jeho túžby po poznaní a jeho spoznávania samého seba. To si treba uvedomiť, aby človek nebol sklamaný z jeho rozvláčneho tempa a nečakal na to, kedy sa to konečne rozbehne. Taký divák bude čakať márne. Nastolené otázky sú podané jasne, dosť sa o nich v dialógoch rozpráva a tak si myslím, že si z filmu niečo odnesie každý vnímavý divák. Vydávame sa do diaľav vesmíru a pritom hľadáme iba samých seba. Tá niekoľko minútová cesta autom je metaforou tejto cesty "nikam". Vo filme vás toho čaká omnoho viac. Videné tretíkrát: nesporne ku pôžitku filmu okrem toho hutného filozofovania prispieva aj sovietska prestava medziplanetárnych letov. Posádka ani nevie, že k nim niekto prichádza, čudujú sa, ako keby ich kamoš nečakane prišiel večer do krčmy. (17.07.2012)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)