Solaris

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

Z těch pár, mnou zhlédnutých filmů, Tarkovského je Solaris jediný, u kterého jsem dokázal alespoň zčásti proniknout do atmosféry. Také tradičně filozoficky a nábožensky laděné dialogy zde dopadají na úrodnější půdu, neboť Solaris je už sám o sobě dost mystický, tajemný a snový. Jakoby se vznášel mezi nebem a zemí a díky psychedelické hudbě v něm dokáže být i pouhá jízda po dálnici až nečekaně abstraktním zážitkem. Je vidět, že pro Tarkovského je mnohem důležitější vyprávění děje, než děj samotný, logické pointy bychom zde čekali marně (samozřejmě, ne že bychom je vyžadovali). Problém je ale v tom, že Tarkovského vyprávění mi navozuje silné stavy letargie, je nudné a zdlouhavé, tudíž velkou část jeho filmu vnímám jen jako hromadu šíleně natahovaného balastu kolem pár zajimavých sekvencí... 5/10 (24.01.2009)

Ano, souhlasím s ostatními, šlo by tenhle film minimálně o hodinu zkrátit a vůbec by mu to neublížilo, ale.. proč? Tři hodiny jsou sice poměrně dlouhá doba, na Solaris se ale kouká velmi snadno. Čekala jsem umělecký film, a místo toho jsem celou dobu hltala každý záběr, pomalou rozvláčnou kameru, jedinečnou stmosféru, kterou dobarvovalo měnění barevných filtrů.. Jen scéna, kdy jede Nikolaj Grinko autem po dálnici, a do toho je jako hudební doprovod zuřící klavír, který připomíná malé dítě, co bez rozmyslu tříská do kláves, je tak nepochotelná, až mi přijde geniální (: Bylo to.. zvláštní, nádherné, nekomerční.. zvláštní - nemluvě o konci, který jsem s největší pravděpodobností vůbec nepochopila. (25.05.2004)

Musím říct, že i přes stopáž mi film utekl celkem svižně. Více než sci-fi je Tarkovského Solaris spíše artfilm, což je poznat hned od začátku. Záběry vody a zeleně jsou tak líbezné, že na člověka síla přírody zapůsobí i když sedí v místnosti. Naopak neutěšeně a ponuře působí prostředí kosmické stanice. Děj plyne pomalu, ale oko estéta se kochá, takže to nevadí. Kamera je úžasná, hudební doprovod a zvuky taktéž. Dost dobře nechápu, že něco, co má nepopiratelné umělecké hodnoty, mohlo vzniknout v tak umění nepřejícím a barbarském prostředí jako byl sovětský režim a ještě k tomu v roce 72. Možná odpověď na 2001? (22.05.2005)

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)