Ivanovo detstvo

První Tarkovského celovečerní film patří v jeho tvorbě ktomu nejnormálnějšímu, co natočil. To ovšem není pochvala, protože to znamená, že patří k tomu nejprůměrnějšímu. Ale přestože některé pasáže se nevymykají z průměrných sovětských snímků o válce, nemohu souhlasit s nízkým hodnocením Limy. Tu a tam se ve filmu zjevují v Ivanovi a jeho představách takové hloubky, jejichž dno by člověk nezbadal. Ivanovy sny nám neukáží, co přesně mu nepřátelé provedli. Muselo to být však strašlivé, protože je za to nenávidí k smrti, do poslední kapky dechu, víc než dokáže vyslovit, víc než dokáže snést. Obraz pochmurné krajiny se snoubí s pochmurným obsahem tohoto filmu. (03.08.2004)

Ač nezpochybňuji Tarkovského nadání, nemohu se ubránit pocitu, že je to s jeho filmografií jako na houpačce. I v tomto debutu lze zajisté pozorovat klasický rukopis v podobě působivé práce s kamerou, hutné atmosféry i zručného vedení herců. Nicméně nekompaktní příběh na pozadí nazi invaze je zkrátka těžce nezajímavý a empatie k hlavní postavě, jakožto jejímu osudu, si lze jen horko těžko vypěstovat. Ve svých pozdějších dílech, kdy Tarkovskij promloval k divákovi skrze nekonvenční obrazovou kompozici, to fungovalo, zde nikoliv. (08.04.2023)

Sice pouze 95 minut, ale ukrutně nudných. Nekonečné záběry na břízy, bažiny, pak zase na břízy, ruského vojáka koukajícího nad vodkou někam do pryč a pak zase břízy:-) Tak jistě, trochu přeháním, ale totální vizuální deprese, která není podpořena nijak zajímavou zápletkou, mne moc nebere. Film nemá téměř žádné tempo, přestože prostředí války v tomto směru dává režisérovi obrovské možnosti. Byla by to myslím o dost zajímavější podívaná, kdyby se Tarkovskij soustředil výhradně na postavu Ivana a nerozehrával např. zbytečnou milostnou zápletku dvou vedlejších postav. Pár scén, jež divákovi poodhalí psychiku malého Ivana a jeho vnímání světa po strašných životních zážitcích, jsou totiž to nejlepší na celém snímku (např. Ivanova představa jak se mstí Němcům, jeho vzpomínky z dětství kontrastující s válečnou realitou, prohlížení obrázků v německé knize...). Také konec je poměrně zajímavě ztvárněný, ale jinak nuda nuda šeď šeď. Ty 3 hvězdičky jsou možná až moc... (20.07.2005)

Nádherně nasnímaný film o malém chlapci, jehož nevlastním rodičem se stala válka. Vzala mu matku, a stala se její náhradou. Na první pohled upoutá film hlavně krásami ruské přírody... ty březové lesíky! Pod krásným obalem se však odehrává krutý a smutný boj o přečasném konci dětství, bezmyšlenkovitém, zbytečném vrhání se do nebezpečenství ve chvíli, kdy už člověk nemá co ztratit. Válka Ivana vytvořila, válka si ho snad i vezme (tak chápu mrtvý strom na konci filmu, ke kterému Ivan doběhne) Na Tarkovského překvapivě civilní film, nikde se nezastaví na dlouho (nemá na to typické tři hodiny:) , a vypráví srozumitelně... a tak to má být. (14.01.2005)

Obraz, ako odozva na združstevnené polia, optimistických úderníkov, heroických vojakov, triednych nepriateľov, na zrozumiteľnosť pre masy, divadelne strojené spôsoby komponovania mizanscény a ustálené symboly reálneho socializmu. Tento obraz - obraz prírody, obraz strateného raja, obraz bezčasia - je naplnený kontempláciou, až akousi chvejivou, hoci stále len tušenou prítomnosťou sakrálna. Pravoslávny hésychazmus by to nazval božím svetlom, my to nazvime pocitom spirituálnej transcendencie. Pritom všetko je tu napohľad také profánne – citová vyprahnutosť vojny či samotného Ivana, ktorý je už dávno mŕtvy... To len doznievajúce kŕče, záchvevy toho strateného raja hýbu jeho telom a vytvárajú zdanie života. Pripomína postavu starca, ktorý si zúfalo udržiava ilúziu domova v expresívne zdevastovanom svete. Skrátka, pri pohľade na Ivanov príbeh vystupujú do popredia skôr psychologické, či existenciálne úvahy o tragickom dopade vojny na psychiku človeka. Vďaka tomu môžeme Ivana vnímať dokonca aj ako symbol celého Sovietskeho zväzu, ktorý, tvárou v tvár neznesiteľnému utrpeniu, udržiavajú pri živote len spomienky na detstvo. Smrť je však taká samozrejmá, všadeprítomná a prirodzená, že rozorváva časopriestor a necháva navzájom prenikať svet živých i mŕtvych. Odraz hviezd na hladine studne, kotúľajúce sa jablká, pomalé plynutie rieky – v tom všetkom sa akoby zastavil čas. A v tom prichádza záver - dávno po Ivanovej smrti, na samom konci filmu, sledujeme, tak ako mnohokrát predtým, jeho najvnútornejšie, najtajnejšie spomienky – jeho radostný beh po pláži. Tentokrát však už nie sú spomienkou, nemôžu ňou byť, jej vlastník je mŕtvy i fyzicky. Pre mňa sú obrazom toho Božieho svetla, ktoré prichádza z iného sveta. Už totiž nie sú len túžobnou víziou nešťastného chlapca, ale Rajom zapečateným vo večnosti. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)