Andrej Rubľov

Cítím se ošizen, že mi nebylo dáno, aby se mi líbil typ filmů, jako je tento či Markéta Lazarová, v nichž chybí trocha vlídnosti a kde jako by nikdy ve středověku nesvitlo slunce, bylo pouze zamračeno či pršelo, všude marast a to i ve vzájemných mezilidských vztazích, až se divím, že lidstvo nevymřelo, byla-li by toto opravdu soustavná realita. Film je pojat jako několikadílná historická freska jen velmi volně na sebe navazujících epizod, v nichž některých, kdyby postava A. Rubleva chyběla, vůbec nic by se nestalo. Kdo k filmu prvoplánově přistupuje jako k životopisnému filmu o A.R. jako vynikajícímu autorovi ikon, bude asi rovněž zklamán a pár barevných snímků na konci to už nevytrhne. Každopádně mě omráčil už začátek filmu, kde ruskému mužikovi začátkem 15. století byl znám princip a praktické použití horkovzdušného balonu, což ve mně vyvolalo dojem, že půjde o podařenou veselohru. (24.07.2005)

Ať už díky prostředí středověku nebo otázky hledání boha a smyslu bytí Andrej evokuje Vláčilovu Marketu Lazarovou nebo ještě spíše Bergmanovu Sedmou Pečeť. Hlavní hrdina se proti krutosti okolí také obrňuje vlastním přetransformováním víry. Vyslovuje slib mlčení a přestává dělat to, co bylo dříve jeho posláním a co uměl nejlépe – nechat skrze své dílo k ostatním lidem promlouvat boha. V kontrastu s Rublevovým zahozeným talentem a schopnostmi je mladý zvonař se zbrklou touhou tvořit a také po sobě zanechávat hodnoty. (04.01.2011)

Černá. Bílá. Dvě barvy, v kterých nám Tarkovskij otevírá svůj svět. A poté nechává v rámu poletovat částečky peří a prachu, které se vsakují do mraků a do půdy - jako prchavé pocity, jež se nesmazatelně vryjí do paměti, hluboké brázdy, ozvěny věčnosti. Pomocí drobných psychologických črt maluje historickou fresku dotýkající se celého národa. Pomocí času plynoucího ve spirálách rozeznívá pocity dávno skryté v naší přirozenosti. Dotýká se míst nejvyšších i hluboce instinktivních. V obyčejnosti nechává zaznít nadpřirozeno a pomocí těch nejmenších z lidí tvoří ikonu, v níž se zrcadlí sama klenba nebes. Veliký film, pro mě jeden z největších. (21.09.2017)

Film je sice celkem dlouhý a místy by člověku mohl přijít i nudný, ale vtom na vás zaútočí scéna, kterou byste nečekali. Už od začátku je jasné, že je to nevšední dílo a když se vydržíte koukat až do nájezdu tatarů, nebudete litovat. Ten je jednak neskutečně brutální a mrazivý, ale hlavně, po něm už nepřijde ani chvilka nudy. Alespoň já se lépe soustředil ve druhé půli. Je to skvělý film a vyobrazení středověku snad nikde nedopadlo lépe. (20.05.2009)

Na rovinu říkám, že filmy s podobným tématem jsem nikdy nevyhledával, nevyhledávám a pravděpodobně ani vyhledávat nebudu. Lákadlem pro mě bylo hlavně jméno Andreje Tarkovského. Po první kapitole jsem jen nechápavě pozvedl obočí a po druhé kapitole jsem si říkal, že to asi opravdu nepůjde. Nenechal jsem se ale odradit, ikdyž určitý dluh Tarkovského vůči mě, jako divákovi, jsem cítil neustále. Vše se začalo lámat až od začátku druhé části, která byla (alespoň pro mě) daleko srozumitelnější a stravitelnější. Začal jsem vnímat atmosféru, různé souvislosti a myšlenkové pochody některých postav. Pochopil jsem, že Andrej Rublev je zde vylíčen jako pozorovatel a někdy i přímý účastník událostí, které zmítaly chladným a rozráceným Ruskem na počátku 15. století. První část jsem končil s pocitem nenaplněnosti, druhou s pocitem spokojenosti a částečné satisfakce a jsem opravdu upřímně rád za tuto další netradiční filmovou zkušenost a to i přesto, že podruhé bych to už vidět nemusel. (04.09.2008)