Frances Ha

Nedovedu říct, zda by se mi snímek alespoň z poloviny líbil, tak jak se mi líbil. Kdybych důvěrně neznal naprosto přesnou kopii hlavní hrdinky. Od vzhledu, způsobu myšlení, stylu oblékání, mluvení, bláznivosti až nevím kam. Jedno je jisté, tento film bych vůbec neviděl. Takhle jsem si ovšem snímek plný volnomyšlenkářství, který se nemohl odehrávat na příhodnějším místě než v New Yorku, nesmírně užil. Zcela mě pohltila zejména velmi příjemná a odlehčená atmosféra, což je něco, na co není současná doba zrovna štědrá. [77 %] (09.04.2022)

Za poslední tři roky jsem žila ve třech různých bytech s lidmi, z nichž nikoho jsem před třemi lety neznala. I proto se nejspíš dokážu částečně ztotožnit s tímto černobílým dílkem, které poměrně realisticky ukazuje, jak důležité jsou pro nás vztahy s ostatními. Asi bych ho tedy nepřirovnávala k filmům Woodyho Allena, protože ty jsou přece jen desetkrát vtipnější, a rozhodně bych se zdráhala tvrdit, že na vás zanechá výraznou stopu a zůstane vám na měsíce v paměti. Nic to ale nemění na tom, že mě Frances Ha bavilo sledovat. (29.06.2013)

Tento film je esence všech možných klišé amerického nezávislého filmu, jehož tvůrci vzhlíží pobožně ke svému guruovi Woodymu Allenovi, ale sotva se mu přibližují. Film o mladých newyorkských intelektuálech a umělcích s problémy marginálního významu a marnými, nedotaženými pokusy o humor. Frances Ha je cosi jako remake Manhattanu, akorát to netočil Allen a místo neurotického Allena v hlavní roli tu máme zoufalou tanečnici, která neví, co s životem. Ježto mě už samotný Manhattan dost nebavil a k Allenovi mám rezervovaný vztah, tak u téhle nápodoby jsem trpěl téměř od první minuty. (28.06.2013)

Po překonání Happy-Go-Lucky syndromu živelné nenávisti k hlavním postavám (a afektovanému vedení i atmosféře) musím ocenit Baumbachovo elegantní vypravěčství, chytře napsané dialogy, odvahu dělat nesympatické postavy vymykající se škatulce "pohodoví Přátelé" a literární stavbu příběhu (vztahů). Frances Ha mě nijak zvlášť nezasáhla, ale je to bystrá a nebanální konverzační komedie, která navíc černobíle zachycuje atmosféru New Yorku (a krásně cituje Zlou krev Leose Caraxe - což jsem, pravda, ocenil až na přátelské upozornění). Nakonec příjemný film, s jehož hrdinkou se sice těžko navazuje citové pouto, ale lze jí celkem snadno pochopit a se zaujetím sledovat. (29.06.2013)

Klasická intelektuální oddychovka s duchaplnými dialogy sleduje s elegantní lehkostí poměrné závažné téma hledání pevného bodu v existenci živelné a roztržité hrdinky. Čerstvě dostudovaná tanečnice Frances (podmanivě ztvárněná herečkou Gretou Gerwig) je lapena mezi vyumělkovaným životem zlaté mládeže a nejistým přežíváním bez prostředků. Nedokáže se usadit a neustále mění bydliště po celém New Yorku, jehož esteticky podmanivý a vitální mikrosvět film s chutí vykresluje. Noah Baumbach neskrývá inspiraci allenovskými poctami této metropoli a espritem filmů francouzské nové vlny, jejichž citace sem tam vstoupí do děje. Nelze se však zbavit pocitu, že rozjásaný přetlak hrdinky a nepůvodní způsob stopování její existence jsou příliš chtěné a vytvářejí spíše povrchní efekt. Dynamické sestřihy a kontrastní pointy dějů tak neustále přehlušují situaci protagonistky, mění ji v zábavná extempore a jen v některých okamžicích dají nahlédnout do její vnitřní nejistoty a až existenciálního tápání. Frances Ha je nakonec výsostně oddychovým filmem, který hlavně ve festivalovém maratonu blahodárně působí jako zdroj nové energie. (29.06.2013)