Grandhotel Budapešť

Všechno stojí a padá s režií Wese Andersona. Dokáže prodat jak zvláštní stylizaci, tak absurdní příběh, ale bez něj jde "pouze" o prověřenou splácanici vtipných (někdy více, někdy méně) scének. Ten film nenudí, je hravý, svižný s výbornými herci. Problém je, že inovace najdeme pouze v tom pozlátku a ne uvnitř. Filmová magie skrývající další prázdnou ódu neuvěřitelného života, který už prostě nedokáže ničím strhnout. (23.07.2015)

Zhlédnuto v kině. Už dlouho, zatraceně dlouho, mě takhle film nevytrhl ze všední reality života, už dlouho jsem se do filmu tak neponořil, už dlouho jsem neviděl film, který by byl tak jiný, už dlouho jsem neviděl film, kde by každý frame vypadal, jako by jej maloval umělec štětcem... A takhle bych mohl vyjmenovat prakticky všechny klady tohoto filmu. Od obsazení, přes příběh, vtípky, které fungovaly (!), až po konec, by jsem omámen, zamilován a nechtěl jsem, aby film skončil. Už se těším na druhou projekci, protože to vypadá, že jsem našel svůj nový, hodně oblíbený film. Musím nakoukat více Wesových filmů, tohle je už třetí, co jsem od něj viděl a už potřetí dávám plný počet bez jediného zaváhání. (02.05.2014)

(1001) Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí". - 2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.) (10.05.2014)

Zatímco v Životě pod vodou jsem se s Andersonem naprosto a totálně minul (a tady jsem za to od některých pěkně schytal), Grandhotel Budapešť je z úplně jiné ligy. Kýčovitost některých scenérií je do velké míry úlevná a celý příběh působí, jako by byl z paralelního vesmíru, kde planeta Země sice vypadá dost podobně té naší, lidé také, ale jisté nuance, někdy méně a jindy více viditelné zde existují. Početné skvělé herecké obsazení dávalo tušit, že některá esa tady budou jen tak pro oživení "šedého" komparzu a jejich role budou čítat spíše sekundy, než minuty, což se i potvrdilo, ovšem všechny pidiroličky do děje krásně zapadly. Hlavní postavy byly popsány jinými dostatečně, takže jen okrajově zmíním Willema Dafoea, který byl prostě skvostný. :-) A nejlepší scéna byla ta "vem to za mě" - to se prostě musí vidět. :-) Pěkných 85%. (02.02.2015)

Ale jo. Nejsem nadšen, ale pořád to se mnou Wes umí. Jeho Život pod vodou je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, Budapešť co do podvratnosti a kašlání na "normálnost" stojí hned za ním, ale vlastně už je to moc trademarkové, aby si to zachovalo tu pravou sílu, čímž to trochu ztrácí význam. A především mi chyběly stejně silné emoce, které si s Wesem prostě spojuju. Jeho minulé filmy jsou hravé, aby zakryly kruté jádro - mám pocit, že tady už jde jenom o hraní pro hraní. (27.02.2014)