Prehnití

Malá a milá francouzská černá krimi-komedie. S důrazem na ono "černá komedie", neb prim zde hrají především povedené dialogy mezi mladým, naivním zelenáčem z akademie a starým, světem protřelým "takypolicistou" co si v prvé řadě užívá svého společenského statusu tak, aby se přiživoval na všem co se mu naskytne... ale pořád při tom zůstvá pohodovým dobrákem. 8/10 (17.10.2011)

Príjemná krimikomédia s typickým francúzskym espritom bez bláznivých prvkov typických pre počiatočnú tvorbu Clauda Zidiho. Príbeh o dlhodobo vytváranej rovnováhe medzi mužmi zákona a kriminálnikmi vyhovujúcej obom stranám a o neúspešnom, vopred na neúspech odsúdenom, pokuse o jej narušenie. O hereckom majstrovstve oboch hlavných predstaviteľov nie je potrebné sa ďalej šíriť. (28.01.2010)

Polda má být čestný, vzdělaný a do roztrhání těla chránící spravedlnost - třeba jako Francois. Jenže taky může postrádat jakýkoli zájem o policejní práci a přesto být zábavný - třeba jako René. Název filmu dává tušit, kdo koho svede z jeho cesty, ale to není důležité. Podstatný je ten svět, kde detektiv nechává prchat pachatele a přesto se mu do kapsy vejde jakkoli velké všimné. Důležité je nenechat statisticky bujet zločin, trošku si přilepšit k výplatě a hlavně se u toho řádně bavit. Dokázal to René a pro mě to také nebyl problém, i když obvykle mám pro padouchy připravené jen hluboce lidské pohlazení telefonním seznamem po palici. (14.04.2013)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Boudaři na profesionální úrovni, využívající všechny malé i velké přestupky a lotroviny pro své obohacení. A cestiček je, při troše fantazie, opravdu dost. Královsky jsem se bavil, když velký učitel Noiret "zaučoval" svého zprvu trochu prkeného žáka Thierry Lhermitta, a převáděl jeho teoretické znalosti a představy do svého poněkud prohnilého, ovšem reálného prostředí. Technika finančního zruinování, ta mě mimořádně pobavila. Komedie par excellence! (22.05.2010)