Moji priatelia

Pro mne je to spíše tragikomedie. Jednotlivé části jsou vtipné a pobaví. Ale nikdy nezapomenu na scénu jak jeden z těch čtyř přátel volal svojí manželce a ta zatímco on se nějaký čas královsky bavil daleko od domova, mrzla v telefoní budce a neměla v to období ani na pořádné boty pro sebe i to děcko co tam bylo s ní( nebo těch dětí bylo víc?). A manžel jí docela sprostě lhal, když jí vysvětloval proč nejde to, či ono. On se ale dobře bavil!!! Podvádění manželky nepovažuji za dobrou zábavu. Vypadám asi jako někdo kdo nedokáže pochopit dobrý vtip, ale mám manželství ze kterého jsem každý den z těch patnácti let spolu strávených čím dál více nadšený. Takže v takovýchto věcech opravdu nic vtipného vidět ani nemůžu. Dávám sice tři hvězdičky. Ale vidět to už nemusím. (23.10.2008)

Sympaticka komedia o starnucich kamosoch a ich trampotach so zivotom, zenami, pracou ..... Zaujmu najma exteriery, a v interieroch su kulisy aspon priemerne. Hraju tu Ugo Tognazzi /Velka Zranice, Silnice Rim - Neapol neprujezdna/ a Philippe Noiret /le Vieux Fusil, Tango/ a Adolfo Celi /bondovka Thunderball/. Cinema Italiano milujem, a konecne tu nie je ta talianska amerikanofilia /praktizoval to Spencer, Hill a nielen oni, ze jo - Sergio Corbucci so svojim filmom Il Grande Silenzio/. Takze dej sa odohrava vo filmovom, a zaplatPsammetik aj realnom Taliansku. 78 % (15.12.2015)

Klasická bláznivá italská komedie? Ano i ne. Předpokládám, že ano tím humorem a drsnými legráckami (jako třeba fackování lidí v oknách rozjíždějícího se vlaku). Určitě ne poměrně vážným pojetím s kapkou ironického filosofování Philippa Noireta coby ústředního vypravěče, který se v roli nestora bláznivé partičky často nad svým jednáním i originálně zamýšlí. ,,Sám jsem se ptal, zda právě já jsem ten debil, který bere život jako hru... a nebo je to on, který bere život jako nucené práce... a nebo oba dva?" Smál jsem se, to ano, dokonce poměrně často, ale vnímal jsem a užíval si spíše melancholické drama o lidech hodně bláznivých, jejichž život může stejně tak přinášet trpká dramata. Moc pěkná tragikomedie, po níž mi stejně úsměv zůstane na tváři, neb ono se v jistých chvílích lze roztlemit i na přítelově pohřbu. ;o) 80% (10.11.2019)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)

V první hodince seznamování s pány kamarády, kteří se nechtějí brát příliš vážně jsem si mohl jít dělat čaj či kafe a o nic zásadního jsem nepřišel. Jízda začíná, když se na scéně objeví Bernard Blier v baloňáku jako nešťastná obět pěti vtipálků, kde vše opravdu graduje a chvílemi už nevíte, co je ještě vtip a co už ne. 70% (31.10.2018)