Henrik

Henrik se ztrácí sám sobě - ani jedna ze sociálních rolí, které na sebe v životě bere, mu nesedí. Sociální role kamaráda zamrzlého na prahu 20 let mu sice až donedávna vyhovovala, ale teď mu začíná téct do bot. Přítelkyně čeká dítě, pořádá párty na úrovni pro lidi, kteří ví, co a kdo jsou, a Henrik ztrácí půdu pod nohama. Začíná patřit do světa, do kterého patřit nechtěl, utíká před dospělostí i zodpovědností, ale ze své nedospělosti postupně sám dostává psotník. Kamera houpavě popisuje svět 35letého krizí osobnosti zasaženého muže s chlapeckou tváří, eskapády hořce úsměvné, posmutněle zábavné a hlavně - cyklické. Nikdy nekončící příběh Petra Pana začíná. (30.06.2012)

Evropská filmová produkce neustále dokazuje, že se nám rozhodně vyplatí ji bedlivěji sledovat. Obzvláště její severská sekce v posledních letech vyprodukovala nespočet velice kvalitních snímků. Takže film Henrik vypadal velmi lákavě, speciálně i s návdavkem vítězství v hlavní soutěži na karlovarském filmovém festivalu. Bohužel Henrik nenaplňuje očekávání. Pojednává o dospělém člověku, který je tak nějak duší stále teenagerem (ne dítětem) a s tím jsou spojené problémy doma i v práci. Celkově ovšem velmi klidný film, nic podstatného se opravdu nestane a takhle nijaký závěr jsem už hodně dlouho neviděl. Opravdu nevím, čím by vás měl tento film nějak více zaujmout a popravdě ani čím nějak výrazněji naštvat. Od vítěze jednoho z předních evropských filmových festivalů bych čekal rozhodně víc. (08.01.2015)

Nejsem si jist, jestli popiska Film Europe se shoduje s tím, co jsem viděl. Dětinští kamarádi? Dvakrát tam byl s nimi na squashi, to ano, ale pak byl hlavně na nějaké sedánce se svými kolegy v práci, kde se hloupě opil a pak prováděl kousky hodné zastuzeného puberťáka, rozhodně nevím, co na čurání přes knihu Peter Pan v autě nebo na holubu u nosu je směšného. Pak se tam ještě schovával před kolegou za gaučem, v téhle trapné situaci bych se možná zachoval stejně, nu a na mozek mu šlo, že nemohl sexovat, takže pak rozčilen přišel za svoji maminkou a tam při siestě na gauči si hrál s pantoflaty. Kousíček psychologie tam byl v tom vztahu, ale milá přítelkyně se taky nezmohla moc na nic, akorát že je jí blbě jak to bývá při počátku těhotenství, a pak si stěžovala. Bylo to takové nesourodé, dohromady žádný děj, ani bych nevěděl, jak ho vyprávět. (29.10.2017)

(MFF KV 2012) norská pecka, oscilující na pomezí komedie a vztahového dramatu. hlavní hrdina je naprosto skvěle zahraný a jeho eskapády plynoucí z jeho nezodpovědnosti a nevyzrálosti, která se jaksi neslučuje s tím, co se od něj už tak nějak čeká s ohledem na věk, ženu, dům a blížícího se potomka, spolehlivě pobaví. a zároveň vzbudí to správné, co vzbudit mají. totiž, že ne pro každého je snadné vzdát se toho, co má rád a že místo pro kamarády, srandičky si člověk prostě uchovat chce. akorát se to musí sladit lepším způsobem, než se dařilo zde. každopádně, vynikající film a především scéna na autobusové zastávce je perfektní... (08.07.2012)

Během 74 minut rozehrát tak velkolepou psychologickou studii, to je gigakumšt! Nepochopenej outsider, co neumí komunikovat, leccos si moc bere, romantika pro něj nemá pražádnej význam a neustále by sexoval ... to je přesně (asi) to jediný, co si od seveřanů vždycky nechám rád zobrazit. A Henrik Rafaelsen, malinko norská verze Chrise O'Dowda (min. v pár polohách), ho "zobrazil" naprosto dokonale. Navíc mu perfektně sekunduje lehce vznětlivá, a přesto dostatečně sympatická Janne Heltberg, kterou si i na tak malym prostoru bez problémů zamilujete. --- Jo, místy je to perverzní; jo, ta koncovka tomu dvakrát neslušela - ale jinak nemám dalších výtek (navíc tu úchylnost snad seveřanum ani vytýkat nelze). Scéna "But I do have a name" mě navíc neskutečně vzala a taky výběr písniček byl bezchybnej. :) --- (Je to na ulož.to i s anglickýma titulkama). (20.06.2013)