Hra na lásku
Like Someone in Love
ライク・サムワン・イン・ラブ
Like Someone in Love
Obsahy(1)
Starý muž a mladá dívka se setkají v Tokiu. Ona o něm nic neví, on si myslí, že ji snad kdysi znal. On ji pozve k sobě domů, ona mu nabídne své tělo. Pavučina bizarního vztahu, trvajícího pouhých čtyřiadvacet hodin, je však velmi spletitá a ani jeden z hrdinů neví, jaké budou následky jejich setkání.
Po Věrné kopii, natočené ve Francii, se Kiarostamí vydává do dalekého a tajemného Japonska - jeho poslední dva celovečerní filmy jsou zároveň prvními dvěma hranými filmy natočenými mimo Írán. V jednom rozhovoru se Kiarostamí vyjádřil k volbě Japonska následovně: „Pokud natočím film v Japonsku, bude to naprosto jiné prostředí, které však bude pro západní publikum podobně exotické jako Írán. Film se bude stejně muset všude promítat s titulky." S myšlenkou natočit příběh zasazený do Japonska koketoval Kiarostamí již od roku 2002 (krátce po dokončení filmu Deset) a původně se mělo jednat o odyseu taxikáře v nočním Tokiu. Některé prvky z této původní črty (režisér je všeobecně známý tím, že má vždy rozpracováno několik skic budoucích filmů, průběžně je reviduje a k některým se pak vrátí a natočí je) ve filmu nakonec zůstaly, příběh se však během deseti let „zrání" poměrně zásadně proměnil.
Kiarostamího snímek vyniká dnes již prakticky zapomenutým uměním záměrné a detailní práce s mizanscénou. Kladení mizanscény do popředí uměleckého zájmu a využívání jejího uspořádání jako základního kompozičního prvku, tolik používané u starých mistrů od Ejzenštejna přes Wellese až po Premingera, je v současném filmu poměrně omezeno. Like Someone in Love je příkladem aplikace tohoto pozapomenutého umění par excellence a dílo doslova uhrane diváka propracovanou kompozicí záběrů (čímž ostatně navazuje na většinu předchozích Kiarostamího snímků).
Jedním z klíčových motivů je vzájemné porozumění, které bylo ostatně zásadní i pro dalšího tvůrce-cizince a jeho japonský film, totiž Sofii Coppolovou (Ztraceno v překladu/Lost in Translation, 2003). O vzájemném porozumění bez společného jazykového vybavení často mluví i producent Kiarostamího posledních filmů Marin Karmitz (který s režisérem spolupracuje, přestože mluví pouze francouzsky, zatímco Kiarostamí jen persky a anglicky). Během natáčení navíc došlo k zásadním finančním problémům (odstoupil koproducent v podobě televize Arte), a proto musel Karmitz prodat v aukci sochu od slavného Yvese Kleina a z výnosu zaplatit dokončení filmu. Poté se nechal slyšet: „Nic se vlastně nestalo. Pouze jsem vyměnil umění za umění."
(Letní filmová škola)
Videá (1)
Recenzie (38)
Jeden z tých filmov, pri ktorých som čakal, kedy sa už KONEČNE niečo začne diať. A ako tak ubiehal čas, čím ďalej tým viac som si uvedomoval, že tá "predohra" predsa len trvá nejako dlho a na rozvíjanie deju zostáva už naozaj málo času. Ako náhle to vyzeralo, že by sa dej konečne mohol zlomiť a príbeh sa poriadne rozhýbať, za každým to opäť padlo do roviny neurčitej dejovej línie bez väčšieho zmyslu. Po takmer 2 hodinách som bol rád, keď konečne naskočili záverečné titulky. Proste toto je štýl filmov, ktoré majú asi tak strašne široký zámer, že napokon človek nevie aký to celé malo zmysel. Za mňa Odpad, ale bez váhania. O lyrizované "veľdiela" bez zmyslu naozaj nestojím... ()
Je to celkom dobrá dráma. Má pomerne dobrý príbeh o mladej žene, ktorá si popri štúdiu zarába tým, že robí spoločnosť mužom a tak keď ju jej šéf vyšle za svojim dobrým známym, musí ísť. Tu sa zoznamuje so starším profesorom a strávia spolu nejaký čas. Spracovanie je celkom slušné, ale dalo sa z toho získať aj viac. Je to taký malý príjemný film, ktorý sa celý čas nesie v úplne pomalom tempe a prakticky sa tu toho ani moc neudeje, čo mi často vyhovuje, ale v tomto prípade mi až tak dobre nesedí smer, ktorým sa to uberá. Film je asi najzaujímavejší tým, že sa vyznačuje dlhými statickými odlišnými sekvenciami, takže sa dej kľudne štvrťhodinu venuje len dialógu postáv v aute, v bare a podobne, pričom prvú polovicu mi to sadlo veľmi dobre, obzvlášť časť v taxíku je výborná, ale v druhej polovici sú už tieto sekvencie menej zaujímavé, chcelo by to lepšie podať vzťahy medzi postavami, tu to bolo až príliš chladné a nedokázalo to u mňa vyvolať záujem o ich smerovanie, takže si ma to až tak dobre nezískalo. Navyše aj ten záver je taký zvláštny, takže celkovo sa na to pozerá dobre, ale v druhej polovici to už nie je až tak pôsobivé. Herecké obsadenie je bez problémov, obzvlášť sympatická hlavná hrdinka, nesklamú ani dve výrazné mužské postavy a v malej úlohe poteší aj Denden, ktorého vždy rád vidím. S réžiou a technickou stránkou som nadmieru spokojný, príjemná atmosféra, kvalitný vizuál, tento typ mi vyhovuje a navyše musím oceniť, že iránsky režisér to zvládol tak dobre, že to pôsobí úplne japonsky. Takže keby bol celý film ako prvá polovica, tak dám určite lepšie hodnotenie, ale aj tak u mňa prevládajú dobré pocity. 64% ()
Prídem si až smiešny že som od toho čakal ťažkú poetiku. Ono je to vlastne strašne vychcaný film. Kiarostami sa možno hrá na emócie skryté pod povrchom ale v zásade je celý príbeh dosť priamočiary. Ako náhle som si to uvedomil stratilo to pre mňa čaro. Oceňujem dlhé zábery aj snahu o realistické zobrazenie. To funguje. Ale jediná emočná väzba s kýmkoľvek bola na začiatku a týkala sa babičky. Ostatné scény nedávajú priestor na úvahy, zamyslenie ani nemajú výrazne umelecký prínos. Čakal som o dosť viac. ()
Kiarostamiho zahraniční díla vždycky trpí tím, že íránský pohled na kinematografii a práci s postavami přenášejí do zahraničního prostředí, kde je ale mentalita úplně jiná a tak to nedokáže působit zrovna důvěryhodně. Hodně to bylo znát už u Věrné kopie a bohužel je to i tady, ale kupodivu ne až tolik. Hra na lásku snad ve všem víc připomíná Kiarostamiho íránskou tvorbu než právě Věrná kopie, ze které se Kiarostami až moc snažil udělat evropský art a přitom mu v tom jaksi vymizelo to, co mu jde ze všeho nejlépe. Tady si ale svůj styl naštěstí zachoval (což mě mile překvapilo, protože jsem si myslel, že v těch svých evropských filmech toho nebude schopný) v mnoha ohledech - nejen třeba úhly kamery, ale také tím, že se většina děje odehrává uvnitř auta a skrze dialogy mezi několika lidmi, což je filmařský způsob, který použil už třeba v Život jde dál, Chuti třešní nebo Deseti. A já ho hodně rád, takže už jen kvůli tomu si mě atmosféra tohohle filmu dost získala a mé kladné dojmy nestojí jen na ní, protože i ten příběh má něco do sebe, přišel mi i dostatečně promyšlený (byť ne k dokonalosti, třeba jsem úplně nepochopil, co ona na tom profesorovi viděla, když by mohla být opravdu jeho vnučka - ano, ten její přítel je hovado a k němu cítila určité sympatie, protože hovado nebyl, ale jako vysvětlení je to pořád nedostatečné) a dokáže i dobře gradovat, jen se teda posouvá strašně pomalu (a popravdě snad nejpomaleji ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděl) a je třeba u toho dávat pozor, protože posun v ději je mnohdy jen v jedné jediné větě a když vám uteče, tak vám pochopitelně uteče i něco důležitého. Pak i konec mi přišel poněkud ukvapený (byť se to v něm změní skoro až v horor a jednou jsem se dost lekl), ale jinak jsem docela spokojený, Na Kiraostamiho nejlepší filmy to rozhodně nemá, ale pořád je to docela kvalitní film. Slabé 4* ()
Pro mě jeden z nejlepších filmů roku 2012. Jemné, skvěle napsané, rozfázované, rozzáběrované a zahrané. A výtečně vypointovaný závěr. Prakticky není co vytknout, navíc vidět to na LFŠ (společně s režisérem Kiarostamím sedícím v první řadě) pár týdnů po premiéře v Cannes byl taky zážitek. A hrozně se mi líbí, že tady není cítit ani kousek toho rádoby exotického kýče a udiveného úhlu pohledu v kombinaci s nepochopením mentality, který většinou převládá v "západních" filmech o Japonsku, z nichž má člověk pocit, že tato země sídlí přinejmenším na jiné planetě. O žádný pokles kvality, jak jsem o tomto filmu občas četl, se tedy rozhodně nejedná. Spíše naopak se Kiarostamí v posledních filmech dostává k ještě vyšší úrovni propracovanosti a jemnosti. ()
Reklama