Jasmínine slzy

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

Potom ako Jasminin manžel spácha v base samovraždu, prichádza o veškerý majetok a postavenie v spoločnosti. Žila v úplnom blahobyte, no jej život sa rapídne zmenil. Štát ju o všetko pripravil a tak ostáva na mizine. Aby opätovne naštartovala svoj život, odchádza k svojej sestre Ginger do San Francisca. Rada by si našla prácu, no nič poriadne nevie. Nedokončila školu, nikdy nepracovala. Navyše ma maličký psychický problém. Podarí sa jej napriek všetkým okolnostiam vysporiadať z minulosťou a dosiahnuť tak toľko očakávaný "reštart"? V závere trošku smutná dráma. No predsa len, vďaka odľahčenému spôsobu podania príbehu, pomerne "jednoduchá" oddychovká, ktorá vašu mozgovú kôru nijak mimoriadne nezaťaží. (26.02.2014)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Jasmína. Elegantní dáma na úrovni s brilantními způsoby a vytříbeným vkusem. Celý život nepracovala a pouze plnila roli ozdoby rodinného krbu zámožného podnikatele Hala. Poznamenaná životem v přepychu dopadá tvrdě na dno, když se jí manželství rozpadne a ona přijde doslova o vše. Chtělo by se říci, že tohle je příběh o překonávání životních útrap, ale ve skutečnosti je to jen detailní pohled na totální destrukci lidské psychiky. Když se panička vytříbených mravů přestěhuje ke své sestře, aby se vyhrabala z nejhoršího, kontrast a rozdíly mezi nimi jsou najednou dvojnásobné a do očí bijící. Společně pak sledujeme, jak úžasně umí Cate Blanchett hrát. Film nám vlastně nic moc nenabídne a chybí některé dost podstatné části, které horko těžko sbíráme retrospektivně po celou dobu vyprávění. Navíc konec nepřinese uspokojivé rozuzlení a to jen podtrhuje tu depresivní náladu, která z filmu čiší. Ze specifikace žánru bych naprosto a rázně vyškrtl slovo "komediální", protože moc věcí zde k smíchu není. Detailní náhled do rodinných problémů působí spíše rozpaky a z výborného ztvárnění hlavní hrdinky má člověk chuť spáchat sebevraždu. Jediné, co občas působí komediálně, je zvolená hudba, která tak trochu cynicky podkresluje tíživou atmosféru. Věřil jsem, že to bude o něčem jiném, ale tohle také beru. Překvapivě upřímné, ovšem na plný počet to není. 80% (19.03.2014)

Pro mě tématicky nejzajímavější Woody Allen za proklatě dlouhou dobu - možná ne tak strhující jako Match Point, ale zato o kus odvážnější. Hledání hodnot je v dnešní extrémní době vůbec jedním z nejšťavnatějších témat, do kterých se může autor zakousnout a Allen, který v sobě zase jednou rituálně probudil ducha pana Bergmana, k němu měl navíc vždycky dost blízko. To, co však nakonec povýšilo film z podnětného na jedinečný byla všemi po zásluze zmiňovaná a odměňovaná Cate Blanchett, která si tímhle hlasitě dupla na post, na kterém léta letoucí dosud zdánlivě neotřesitelně sedí Meryl Streep. 90% (24.03.2014)