Jasmínine slzy

Clap clap, Mr. Allen, toto se vážně povedlo. Nejlepší allenovka za poslední roky - oč zde ubylo vtipu, o to více přibylo na pochmurné skepsi - JASMÍNINY SLZY jsou velmi neradostnou zprávou o našem světě. Možná o to víc si jich cením - tenhle film je hodně mimo hlavní proud a lidem uvyklým happy endům se asi moc líbit nebude. (30.07.2013)

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)

Jeanette udělala v životě dvě věci - změnila si jméno na romanticky znějící Jasmine a sbalila úspěšného podnikatele. To druhé jí zaručilo pohodlný život plný nákupů, radovánek a pocitu vlastní důležitosti. Společenský status byl pro ni vším a stvrzovala jej řadou nákladných rituálů. Jednoho dne se spolu s pádem manžela zhroutí dosavadní jistoty a chtělo by se napsat dostaví se vystřízlivění. Jenže ouha, Jasmine se rozhodla stáhnout do světa iluzí. Nevyhnutelným vpádům nepříjemné reality čelí hysterickými obrannými reakcemi. Se samozřejmostí sobě vlastní se rozhodne využít dobré vůle nevlastní sestry a nakvartýruje se k ní do bytu. Woody vlastně vyšel ze stejné modelové situace, jakou naaranžoval Tennessee Williams ve svém slavném dramatu Tramvaj do stanice Touha. Zamířil si to ale jinam a zmíněný titul určitě nekopíruje. Jasmíniny slzy se dají zjednodušeně vnímat jako přímočará kritika snobismu a zároveň jako parádní herecká kreace dvou velkých hereček. Vedle slavné Cate Blanchett se totiž výborně prosazuje neméně dobrá Sally Hawkins, která má navíc velký komediální potenciál. V druhé linii pak postava Jasmine funguje jako symbol zaslepenosti těch, co si odmítají přiznat, že doba se mění a jen velmi málo věcí se nemusí běhu času přizpůsobovat. Průmyslová odvětví, společenské třídy, státy, ba i celé civilizace se dostávají do Jasmíniny pozice a reagují stejně směšně nefunkčním způsobem jako ona. Jasmíniny slzy jsou spíš než dramatem komedií. Ovšem komedií hořkou a spíš než salvy smíchu vyvolávající zamyšlení. Celkový dojem: 85 %. (14.10.2013)

Woody to i napriek veku dáva rok za rokom...tentokrát tradične "allenovská rýchlovka"... náhodné stretnutia, unáhlené a skratkovité konania postáv, dejové vyústenia..proste čo mám u Woodyho ráda, nik iný to tak trefne nepodá..cítiť, že kvalita už nie je to čo bývala, ale snáď sa ešte niekedy zadarí....Cate Blanchet som si užila. (20.02.2014)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)