Útok na Biely dom

Emmerichu, Emmerichu co s tebou mám dělat ty kluku ušatá. Na jednu stranu náš hezky povozíš na garden bílýho domečku, rozesmejěš, zaakčníš a člověk si říká, joooo takhle nějak sem si to představoval, jenže Rolande, co ty rodinný ťintily mintily, furt dcera sem, dcera tam, to bylo jak nepovedená odnož Kramer vs. Kramerová 2, tyhle kýble prázdnejch keců z filmu vylejt, tak mě tu teď hraje americká hymna a pálím pětihvězdama. Ne fakt ,kombinace akčňáku co se v mnoha momentech evidentně nebere zase tak vážně z rodinným dramatem, to je jak prcat prasnici divokou s tím, že je to vlastně taky ženská. Nebudu za ježibabu a napalím tomu tři, protože ty akčně - zábavný sekvence, zejména uprostřed filmu to fakt dotáhli až na můj smích a to já zase umím ocenit. (17.07.2013)

Smrtonosná past 21. století. Film, jak se dalo očekávat, nepostrádá tradiční emmerichovské atributy a trade-marky, v tomto případě lze hovořit o jistém zesílení znaků, podle nichž jsou filmy německého rodáka nezaměnitelné (a teď mi nejde o nějakou ideologickou rovinu, někdy až fanatický amerikanismus atp.). Na úrovni vyprávění i stylu lze vystopovat znaky „čirého (hollywoodského) akademismu“, a ačkoli průměrná délka záběru dle prvního dojmu nebude pravděpodobně přesahovat tři sekundy, jde o velmi přehledně natočený film, kde orientace diváka v prostoru není téměř nikdy narušována (někdy trochu ztížená orientace v čase je už trochu jiná otázka). [==] Doslova fascinující je pak to - a to zdaleka nemůžu být jediný, kdo se o tomhle zmiňuje, protože je to nesmírně výrazné a ozvláštňující, jakým způsobem jsou ve filmu užity jednotlivé prvky a motivy, přičemž každý z nich plní nějakou předem jasně určenou funkci a film diváka záměrně navádí k tomu, aby danou funkci předem pochopil. Ať už se jedná o dialog, nějaký komentář postavy nebo zmínění určitého předmětu. Úvodní čtvrtina do prvního výbuchu je tímto doslova napěchována, vyprávění pak působí velmi uceleným dojmem a bez problémů si udržuje divákovu pozornost, přičemž výše zmíněné mikro-děje/linie jsou na konci beze zbytku uzavřeny. [==] Je až neuvěřitelné, že ty nejryzejší hollywoodské filmy, resp. za použití tradičních postupů na úrovní vyprávění i stylu, natáčejí režiséři s neamerickým původem. Bylo tomu tak v době největšího rozkvětu klasického Hollywoodu ve 20.-40. letech a je tomu tak i dnes, nejeden z nich byl přitom původem Němec. (30.11.2013)

Totálně přehnaná zábava s dobrým a vtipným Tatumem, který i s mladým kukučem hraje fotra a má občas takový, až willisovský hlášky. Celý film je fakt spíše sranda, ale akce není ošizená a při driftování na zahradě Bílého Domu si vrchovatě užijete obojí. Nejmonumentálnější je určitě nálet Black Hawků, ale i všechny přestřelky jsou v pořádku. Jen po každé z nich přijde nasranej Jason Clarke a zařve "kurva zase upláchl," nebo tak něco. A práce s vedlejšími postavami je zvládnutá na jedničku. Dokonce mi bylo líto té Tatumovy slečny, co mu zařídila lístky na prohlídku. (17.07.2013)

„Pane, toto je váš nový kód pro odpálení raket!“ Jak vidno, prezidentské křeslo je v rukou kazisvěta Rolanda Emmericha pořádně horké. Do poloviny to ještě jde, jakmile ale vezme ten stávající s obličejem Jamieho Foxxe do ruky raketomet, legrace jde stranou. Právě odlehčenost a nadhled, o které se tvůrci snaží, se k téhle látce moc nehodí. Zřejmě úmyslně tu tvůrci sázejí na nejokoukanější žánrové zvraty a volají do světa, ať si diváci tuhle kupu klišé náležitě užijí. Jenže když střílel John McClane (tady John Cale, to je náhodička) v budově firmy Nakatomi evropské teroristy, mělo to šťávu, když bez bot a v bílém tílku vymýšlel možnosti, jak jim jejich pečlivě naplánovanou akci znepříjemnit, bylo to fajn, když tu a tam pronesl nějakou sebeironizující hlášku, bylo to ještě víc fajn. Jenže pohled na jedenáctiletou holku mávající před polozbořeným Bílým domem americkou vlajkou a snažíc se odvolat blížící se letectvo, fajn prostě není. Když pak musíme poslouchat neuvěřitelné žvásty televizních štábů nebo hlavounů kdesi v bezpečné vzdálenosti od symbolu Ameriky, začíná lehká nevolnost. Pocta devadesátkám možná potěší, ale to je asi tak všechno. Úvod je na daný žánr poměrně utahaný, střed velmi slušný, závěr doslova tragický. Ssázka na starou dobrou akci je sice fajn, ale to, jak Gerard Butler rozsekal komando severokorejských teroristů, mi sedlo o poznání víc. Emmerichova akce se velmi rychle začne zajídat, okoukané situace (toporný Tatum a jeden dva grázlové proti němu) tak nějak nepotřebujeme vidět znovu!! Přímý souboj s Butlerem prostě tahle sestava prohrává, instantní polévky taky moc nemusím!! (23.08.2013)

║Rozpočet $150miliónov║Tržby USA $73,103,784║Tržby Celosvetovo $205,440,387▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $11,113,665 //počet predaných kusov 294,773║ Tržby za predaj DVD v USA $15,537,594 //počet predaných kusov 712,267║ vysoko oktánová banálna béčkovina, ktorá ide v šľapajách akčných filmov 80.-90.rokov keď sa na nás valili Smrtonosné pasce, zbrane,... až po Prepadnutie v Pacifiku, lenže tu je jeden malý problém tú nie je taký výživný hlavný hrdina, aj keď Channing Tatum sa snaží ale daný patričný lesk proste nemá, je to proste stále také prerostlé decko a nie drsný chlapák ktorý dokáže zloduchov likvidovať po desiatkach a na akejkoľvek vážnosti tu nepridáva ani odľahčujúca vložka lebo komických vsuviek tu je viac než dosť, takže keď sa to ani na moment neberie ani trochu vážne tak v rámci béčkovej zábavnosti sa to dá lebo ide o čistokrvného Emmericha akého poznáme z ID4, lebo tu zas musí všetko čo mu príde do cesty megalománsky zničiť takže Biely dom fakt padne, takže o akciu núdza nie je a poteší aj celkom pôsobivá kamera,.... zas čo nepochopím, kto zas dokázal na túto Emmerichovú žúrku, prispieť tie pekné peniaze /videl v kine: 60%/ __moja recenzia (21.07.2013)