Nymfomanka II.

Takže nakonec ne. Opět sice nechybí několik opravdu velmi silných momentů, ale tentokrát to nestačí, protože ještě víc pózy, ještě víc samoúčelných a vcelku vzato nudných provokací. A k tomu navíc pointa sice shyamalanovsky nečekaná, bohužel však zcela zbytečná, nelogická a shazující vše co film, a zejména skvělý Skarsgård, předchozí 4 hodiny budoval. Pokud to měla být závěrečná provokace, tak neprovokovala, jen zklamala. Celé to na mě tentokrát působilo ještě víc pozérsky, neupřímně a vypočítavě, než první díl. Nebylo těžké přečíst, co vlastně chce autor říct a rozluštit všechna sdělení o lidské přirozenosti, pokrytectví a zlu, spíše to nedokázalo zaujmout. Celkem vzato, zůstalo jen zajímavé téma, které bych si po vyházení všech samoúčelných režisérových exhibicí i většiny sexuálních scén, dovedl představit jako provokativní komorní divadelní hru s dialogem dvou lidí nahlížejících život odlišnými způsoby danými nejen jejich odlišnosti. Podrtženo, sečteno, Trierův 4 hodinový maraton nepohoršil, ale nudil. (09.08.2015)

Pokiaľ bola prvá časť venovaná vyslovene sexuálnym zážitkom, tá druhá sa zameriava na rôzne sexuálne úchylky, praktiky a uspokojenie s tým spojené. Trier sa mi v porovnaní s predošlými "geniálnymi" snímkami (Melancholia, Antichrist) jednoducho netrafil do vkusu. Tento film je venovaný prevažne užšej skupinke divákov a milovníkom tohto "umelca". Napr. taký "Antichrist", ktorý mal taktiež "skrytý" sexuálny podtón, disponoval väčšími grádmi a "útokmi" na psychiku ako toto "čudo". Nymfomanka (2) na mňa pôsobila ešte viac antivzrušujúco a antisexuálne ako jednotka. Zhrnul by som to tak, že pri tomto snímku by sa mi nepostavil, ani keby mi ho žongľuje samotná Beyonce. (23.04.2014)

Nevyrovnaný film (oba díly vnímám jako jedno dílo a proto jsem se podíval vkuse, na "režisérův sestřih"). Připadlo mi to celé lajdácké, levné, na druhou stranu ale ne otravné, a fakt, že mě to udrželo při vnímavosti přes pět hodin, přestože jsem ležel velmi pohodlně v posteli a vypil asi tři piva, něco znamená. Když přemýšlím, co mi ten film vlastně dal, nenapadá mě nic. Všechny ty kecy mezi Joe a Seligmanem jsou tak zjednodušující nebo rovnou banální, a v rámci jednotlivých charakterů obou postav navzájem si odporující, že mě nakonec nepřekvapil ani ten slovutný "nečekaný" závěr. Jakkoli tedy na Nymfomance nemůžu najít nic filmařsky fascinujícího ani ideově hodnotného, nejsem čerstvě po shlédnutí schopný film nějak globálněji zavrhnout, a to především asi kvůli pocitu, že prostě nemám klíč a ten film mi není určen, nedochází mi skoro nic, komunikace neprobíhá, ale cítím, že Trier tomu pomyslnému správnému cílovému diváku něco hodnotného říká. Ale vlastně nevim. // Ještě nesouvisle pár dojmů: Epizoda s Umou Thurman, označovaná mnohými z mých známých za nejlepší, se mě nijak nedotkla. Všechny obrazy s otcem mi připadly trochu malickovské v tom pejorativním slova smyslu. A co celá ta epizoda s jeho umíráním? - nečekal jsem, že se po Pialatově Otevřené hubě dá na to téma natočit něco tak nevyužitého. Dojem nevyužitosti i u epizody, která filmařsky funguje nejlíp - utíkání od dítěte k sadistovi. Potrat provedený vlastnoručně, navíc levou zadní, mi přijde technicky nemožný. Vydírání "pedofila" scenáristicky silně nedotažené. Scéna se lžičkami ze všech zdaleka nejlacinější. Střídání herců různých věků vůbec nefungovalo a ve spojení s ostatními zcizujícími efekty už bylo moc, filmová iluze takřka nenastávala a pornozáběry tomu nepomáhaly (film by se bez nich podle mě docela dobře úplně obešel). Úplně nejvíc přeobsazením za pochodu utrpěla postava Jeromeho, při jeho posledním setkání s Joe pocitově vůbec nevnímám, že je to tatáž postava, jako ve scénách točených s LaBeoufem. Je-li to vše tak proto, že je Nymfomanka jakýmsi meta-filmem (viz. zde Adam Bernau), je to pro mě meta-film nepovedený, zvlášť když si vzpomenu, co už koncem 60. let točil Alexander Kluge. Kdybych to viděl v kině, tzn. kdybych za to zaplatil, asi bych byl rozladěný víc. (28.12.2014)

(Část I.) ...což se ve druhé polovině lehce ustálí, kdy ubyde nucených přesahů, a režisér se vrátí ke svému oblíbenému tématu „žena jako ztělesněné zlo“, což filmu ubere na rozvláčnosti, ale pak přijde Bond, 3+5 a zlatý déšť a rozpačité dojmy se zlomí ještě víc, než v Melancholii; Director’s cut prosím smrsknout na dvě hodiny a bez toho asexuálního sexu, byť o ten tady vlastně ani (nečekaně, že ano?) nejde. (04.04.2014)

Viděl jsem a komentuji pouze režisérské verze obou částí. Divácky neuspokojivé vyprávění o rozličných způsobem tělesného (sebe)uspokojování pět a půl hodiny konfrontuje dvě největší témata všech freudiánských režisérů – sex a smrt. K nejvýraznějšímu prolnutí obojího dochází během drastického autopotratu, na jehož konci se Joe zachvěje vzrušením, a v kapitole s umírajícím otcem, jejíž černobílý obraz a citově vyděračský tón působí tak (pseudo)artově, že jde nejspíš o jednu z mnoha Trierových taktik, jak divákovi upřít to, co by si přál. V průběhu obou filmů k navození pocitu nepohody, která znemožňuje nerušeně konstruovat fabuli, používá rušivě mnoho odboček, pomyslných závorek, skoků v čase nebo změn ve stylu vyprávění. Hypermediální encyklopedické vrstvení informací může připomenout Zanussiho, tematizace fetišů a nestálé identity Buñuela, komorní partnerská soda Bergmana a spirituální vzruchy zas Tarkovského (včetně přímé citace Zrcadla). Tato eklektická a intermediální kompilace stylů je sice semknutá rámcovým vyprávěním, ale koherentním tvarem bych ji nenazýval. Jak by taky mohl být koherentní film, který je vystavěný jako dialog dvou zdánlivě neslučitelných světonázorů (asexuál a nymfomanka), do něhož se Trier navíc neustále snaží zapojit i diváka. Ať prolomováním vizuálních tabu (názornější potrat jsem zatím ve filmu neviděl) nebo bouráním čtvrté zdi mezi fikcí a realitou (záběr kamery v zrcadle, zřetelné paralely mezi provokativně svobodomyslnými názory Joe a samotného Triera). Přes všechnu sexuální explicitnost a do extrému dovedenou kalvárii protagonistky mi nakládání s ženským tělem přišlo méně vykořisťovatelské než třeba v Životě Adele. Ačkoli se žena zejména v první části několikrát mění v sexuální objekt a její štěstí je po většinu filmu závislé na výdrži, dostupnosti a schopnostech muže, její zobrazování častěji než příjemné pocity vyvolává bolest, soucit nebo znechucení. V tomto kontextu je možná nejpřínosnější scénou režisérské verze již zmíněný potrat, demonstrující s otevřeností, která bude, domnívám se, nepříjemná zejména mužům, jak vyhrocených podob může nabýt napříč oběma filmy hájené právo ženy nakládat s vlastním tělem dle uvážení. Ukazování toho, co nechceme vidět, je zde úzce spjato s úvahami nad tím, o čem nechceme přemýšlet. Taková provokace má podle mne smysl. Stejně jako celá Nymfomanka. 75% za I. část, 80% za II. část. Zajímavé komentáře: Radko, mcb, Mouzon, Madsbender, Artran, Othello, Aelita, elgreco (17.09.2018)