Nymfomanka I.

Kolegové mají za to, že NYMFOMANKA je svým roztržením vejpůl hodnotitelná až po zhlédnutí obou dílů. Osobně si to ale nemyslím, protože ČÁST I. i ČÁST II. se navzájem liší co do způsobu vyprávění, výstavby i vyznění. První, kterou stavím na pomyslný vrchol distribuční nabídky loňského roku, je maximálně ozvláštňující tím, že přebírá konvence z různých mediálních odvětví a uměleckých děl a staví je na odiv. Dělení do kapitol vychází z literatury, vysvětlující vsuvky připomínají zase zkušenost ze surfování po netu a upomínají na dokumentární tvorbu, fungování a efekt hudby je demonstrován v několika montážích, inscenování postav v předkamerovém prostoru má evokovat malířská díla a odkazuje se na uznávané klasiky světové kinematografie, zatímco se variují vyprávění typické pro pornografii (tenkrát poprvé, zaseklý výtah ad.)._____ Důležitou roli hraje divácké očekávání, které je v případě NYMFOMANKY, ČÁSTI I. nenaplněno či zklamáváno. Kvůli záměrné doslovnosti budou rozhozeni ti, kdo u završení trilogie Deprese očekávali stejnou nejednoznačnost a příklon k umělecky odvyprávěnému snímku jako ANTIKRIST a MELANCHOLIA, a asexuálnost prezentovaného zase neuspokojí ty, kdo se nechali nachytat na nadsazenou reklamní kampaň. Popření vývoje titulní postavy („Nic necítím!“), okázalá nespolehlivost vyprávění Joe, řada Seligmanových odboček i nemotivované užití různých stylistických postupů dává jasně najevo, že jde o jednu velkou hru, kdy se prvky vyprávění i stylu uskupují do vzorců. Odpovídá tomu i vyznění, kdy „jednička“ se dá vykládat jako dílo o snaze porozumět světu skrze rozpoznané vzorce v umění a společenské vzorce chování při interakci jednoho člověka s druhým… a o prostupnosti těchto kategorií. (17.01.2014)

Že po záměrně nafouklé kampani přichází skrz naskrz "normální" film, dost možná (určitě) nejnormálnější, nejmíň výrazný a nejmíň kontroverzní v Trierově kariéře, beru jako milý vtip. Nevadí mi to a do značné míry to je vlastně poměrně odvážné. Že za rok si z toho budu pamatovat jen, že to bylo fajn + velmi vtipnou etudu Umy Thurmanové, to už tak k popukání není. Lars se bohužel s nejfádnějším námětem své kariéry vyrovnal jen důstojně, předvedl pár kusých režijních nápadů, pár pro sebe typických dialogů a jinak to spíš kvalitně "uplyne". Nejde na to nadávat, to v žádném případě, na to je to stále moc trierovsky kvalitní, ale nemůžu se zbavit dojmu, že zde pan režisér dlouze rozvádí něco, co mnohokrát plně obsáhl coby vedlejší motiv. Rozdělení tomu rozhodně nesvědčí. Předpokládám, že dvojka by mohla dodat kontext, třeba i tenhle rozjezd postavit do nového světla. Zřejmě bude i odvážnější, ale jak říkám, samotná absence kontroverze mě především pobavila. Rozdělení ale nechápu. Opravdu je čtyřhodinový art něco tak nepředstavitelného? (19.12.2013)

Mnoho povyku pro nic...Po přečtení některých reakcí a recenzí na netu se zdálo, že to mělo být až do porna volající. Tady se ukázalo jak moc se zdroje mýlily. Opak je pravdou, pár trošku ostřejších scén a pro mě dosti nudné vyprávění o sexuálních příhodách jedné ženské, možná změním názor až uvidím necenzurovanou verzi. (26.03.2014)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

Ja a pán Trier - to je nevyspytateľná kombinácia. Väčšinou sa mi však nepáči, čo natočí, aj keď jeho tvorbu rešpektujem, no myslím si svoje.Tak ako aj v tomto prípade. Mojou motiváciou k vzhliadnutiu Nymfomanky bola predchádzajúca výborná Melanchólia. Nymfomanka I. stojí na princípe symbolov, retrospektívy a návratu do čias detského veku a skúseností, kde to celé vlastne začalo, pokračovalo, vyvíjalo sa a zostalo stáť. Prepojenie retrospektívneho rozprávania a analýzy toho obdobia v rozhovore mi prišlo veľmi prvoplánové a nie vychytralé a vôbec nie šikovné. Ak mala byť Nymfomanka štúdia či analýza ženskej sexuality, prvá časť Nymfomanky na to šla celkom dobre (aj keď by to chcelo viac psychickej analýzy), tragickejšie bolo už jej pokračovanie. (02.12.2014)