P.K.

Že mi zrovna Indové naservírují film, který si naprosto bez skrupulí dělá legraci z náboženství, to bych tedy vážně nečekal... A jak pěkně mi to zabalili- do nejčistší formy lásky. A bylo tady toho ještě mnohem, mnohem víc. Teď abych se ještě začal zajímat o Bollywood... Jak to mám stíhat?! Abych se moc netrápil, tak si vsugeruji myšlenku, že byl P.K. naprosto výjimečný. A to tedy vážně byl. Vším. Od A do Z./// Před sedmi lety- v roce 2017- mě to totálně dostalo. Napodruhé se sám sobě divím, ale hodnocení měnit nebudu. Nechám ho tady coby doklad osobnostní proměny- jsem teď evidentně někde jinde a možná i někdo jinej. (21.02.2017)

„Pákistán... jaký Pákistán?“ – „Mami... je jenom jeden Pákistán.“ Střelené, zábavné, absurdní, naivní, odzbrojující…prostě indické. Odpovídá tomu i žánrová nabídka, film se pohybuje od komedie přes drama až po romantiku, zápletka má sci-fi základ a zároveň v něm lze vysledovat dominantnější postavení hudby, díky čemuž snímek místy přechází až do muzikálu (několik čísel společně s taneční choreografií-kupříkladu chlápci v turbanech). Už úvodní „zpívaná“ romantika mě pobavila a film byl úsměvný po většinu svého času, někdy více, jindy méně (jednodušší, křečovitý humor). Přesto těch vtipných (jakkoliv předvídatelných) scén více méně převažuje, ať už jde o prohledávání v porodnici, oznámení úmrtí čerstvé nevěstě, návštěva vězení, obírání slepce („Něco jsem sehnal v tančících autech a něco od gentlemana, který je nabízí celé dny na mostě. Dal mi víc, než jsem potřeboval“.) a řadu dalších. A samozřejmě celé to zastřešuje představitel mimozemšťana, což je neuvěřitelný zjev a pohled na něj se jen tak neomrzí (zvláště asi dámské části publika, člověku se snad ani nechce věřit, že tohle už bude brzy padesátník!). Překvapilo však postupně neustálé řešení náboženství, to mě moc nebavilo, i když je fakt, že to pohybování na hraně se tvůrcům docela dařilo. Zklamal mě ale výbuch, typický zabiják pohodové atmosféry, a pak trochu i natahovaný a nepříliš vtipný závěr (snahu ukončit příběh za každou cenu komicky sice chápu, ale v té načaté dojemné rovině se film držel vcelku dobře, takže mi to přišlo jako zbytečnost). Tak či tak převažují kladné dojmy a já posílám Opilému slušné 4*. „Někdo říká, že zvířata nepáchají sebevraždy. Tohle je Nikku, pes doktora Sweetie Singha z Ramesh Nagar v Dillí. Za poslední měsíc se pokusil o sebevraždu třikrát. Zkusil skočit ze střechy, snědl prášky na spaní a skočil do ohniště. Proč tohle dělá? Je nějak psychicky nemocný?“ (02.02.2015)

Nejen skvělá pointa, ale i bezvadně zpracovaná, aniž by film jakkoliv rezignoval na běžné bollywoodské standardy, které ovšem ve vícerých bodech převyšuje :-) U filmu jsem se bavila, leč v některých okamžicích jednoho až zamrazilo, když se hlouběji zamyslel, jak to tne do některých choulostivých míst. I by mě zajímalo, jak byl film přijat v samotné Indii. (27.03.2016)

Rozjuchanější verze Křestu svatého Vladimíra, u níž si člověk mnohokrát řekne, že už té naivity a didaktičnosti má tak akorát dost, ale film ho vzápětí zas strhne zpátky. Zatímco většina jeho kolegů se dnes snaží pro indický film najít novou tvář, Hirani se pevně drží dobře zaběhnutých bollywoodských schémat. A pokud jste schopni jeho filmy vnímat v patřičném kulturním kontextu, nejde popřít, že to dělá dobře. 7/10 (12.07.2015)

Chytrý a vtipný scénář si střílí z náboženství, vlastně spíš pověrčivosti a chamtivosti, které náboženství často provázejí. Aamir Khan v roli mimozemšťana na můj vkus moc poulí oči a chová se jako autista, ale za ty plachťáky, na kterých by domů na vzdálenou hvězdu mohl doletět snad i bez vesmírné lodi, mu odpouštím. (04.10.2016)