Ja, Olga Hepnarová

Asi nemá cenu vynášet tu soudy o skutečné Olze Hepnarové a jejím činu, nicméně mě trochu zarazil oficiální obsah od Bontonfilmu - "příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého" Řekl bych , že minimálně 8 poražených tenhle příběh má, ale to spíš jen tak trochu hořce na okraj. Přemýšlím spíš nad tím, co mi tenhle příběh vlastně chtěl sdělit. Neřekl bych totiž, že se, opět si vypůjčím slova distributora, "snažil najít příčiny jejího strašného agresivního aktu", ale spíš se opájel nad uměleckou retroformou a onanoval nad lesbickým zaměřením Hepnarové. Z vlastního aktu zločinu mě ale skutečně zamrazilo. Chladný, neodvratný a až vlastně nechutně nenucený masakr. Ona vůbec ta poslední zhruba pětina filmu najednou získala úplně jiné obrysy a konečně došlo na skutečný ponor do psýché podivínské dívky a ten obrázek vůbec nebyl pěkný. Předešlé zkratkovité potácení se ničím se zálibnými zastávkami na lízání pekáčů mi ale jen připomnělo, že bych se měl konečně podívat na těch Padesát odstínů šedi. Jen tři prstíky strčím... (07.04.2020)

Vadila mi na tom nejedna věc. Jak každá druhá scéna „jakože artově“ trvala o pár desítek vteřin déle, aniž by to bylo opodstatněné tím, že by říkala něco nového. Postsynchrony, které sice jsou vysoko nad tuzemským „standardem“, ale stejně speciálně v emočně vypjatých scénách bije do uší, jak dabérka není na stejné vlně jako představitelka hlavní role. Že oběti nejsou alespoň zmíněny jménem, že je to až příliš velká sázka na jistotu odkoukaná u úspěšných vzorů (ano, v mnoha ohledech to kráčí ve šlépějích Idy)… No, hodně by toho bylo. Přesto se mi autoři dostali pod kůži. Má to vynikající podprahovou tenzi à la Capoteho/Brooksova klasika, v našem filmu takřka nevídaný fakt, kdy autoři nemají zapotřebí vše říci slovy jak v rozhlasové hře, několik neskonale silných scén (v čele s rozpravou s obhájcem), celková ambivalence nechávající mnohé čistě na divákovi a především výtečnou Olszańskou, která to s přehledem táhne i v problematičtějších úsecích. (29.03.2016)

Takové to klišé, kdy fungují detaily ale nefunguje celek. Atmosféra je skvělá, černobílost snímku sluší, a výborná je nejen Michalina Olszańska ale i její dabérka, post-synchrony naprosto přirozené, a to jsem se na ně několikrát soustředil. Bohužel mi to přišlo spíše jako sled scének, a ono vyvrcholení v podobě jízdy mi nepřišlo úplně odůvodněné, tím spíš když mi nebylo jasné, jak moc si Olga zažila a jak moc si vybájila ve své hlavě. 7/10 (03.04.2016)

Myslím si, že opätovne ako pri filmoch Saul fia a The Witch je toto ďalší z filmov, ktorý človek po dopozeraní určite ocení, ale bude ho chcieť vypustiť zo svojej hlavy a viac naň nemyslieť. Je to veľmi silné, veľmi dobre natočené a veľmi dobre vie spraviť atmoséfru využitím čiernobieleho filmu. Pre mňa je to v tomto vynikajúce. Plus skvelý výkon Michaliny Olszanskej, v ktorej ste postavu Olgy maximálne cítili. Všetky jej bolesti, všetok jej hnev a nenávisť, ktorú v sebe dusila a nakoniec vyplávala na povrch. a je to tak silné a dobre natočené, že je potom skutočne paráda pozerať film a nevydať pritom ani hlásku. Lebo človek je tým spracovaním fascinovaný. Je to tiché, plíživé a potom v správnom momente to zaútočí. Nemyslím si, že ale všetko bolo dotiahnuté dobre. Hoci poznáme Olgu, niekedy nevieme čo vlastne urobila. Napríklad komu poslala listy, ktoré hodila do schránky pred svojim činom? (dá sa to zistiť na nete, ale z filmu to nepochopíme), scénka v bare, kde sa s Jitkou bozkáva je trochu divná, najmä, že to nikto okolo nerieši a pár ďalších detailov, ktoré si človek pri sledovaní uvedomuje a dáva si k ním otázniky. Ale to nemení fakt na tom, že ide stále o silný film s dobrou a silnou atmosférou, ktorý treba vidieť. Určite naň choďte a užite si ho. Hodnotenie: A- (21.04.2016)

Příběh Olgy Hepnarové, dívky, která žila ve světě bolesti, utrpení a nepochopení, lze vnímat především jako obžalobu tehdejší společnosti, která se svou lhostejností a nezájmem sama odsoudila ke smrti. Memento, pramenící z hrůzného činu, vykonaného na nevinných lidech, dává na srozuměnou, že lidé jako Hepnarová překročili úzký práh mezi životem a smrtí, mezi sebou a druhými. (22.03.2020)