Kód neznámý

Akoby si Haneke (opäť poháňaný potrebou skúmať ľudskú dôstojnosť) skúšal inscenovanie pred kamerou – bez potreby zasiahnuť diváka uceleným príbehom. Chronologicky rozhádzaná mozaika úryvkov z príbehov skupiny ľudí, ktorí si vzájomne ovplyvnili denné fungovanie. Pozorovanie chovania postáv v dlhých záberoch bez hudby. Niekoľko TOP scén, pri ktorých nedýchate, a niekoľko scén, bez ktorých by bol film súdržnejší, jednoduchší pre vnímanie a emocionálne viacej angažujúci. Pre žrútov Hanekeho podnet pre hodinové diskusie. Vyborná Juliette Binoche. (05.07.2013)

Další Hanekeho výtečný snímek, tentokrát o skrytých frustracích soudobé společnosti, ke kterým ona sama postrádá klíč. Přesto je to film překvapivě velice křehký a dojemný. Syžetem připomíná Hanekeho předchozí díla 71 fragmentů chronologie náhody a Zámek, přičemž zde najdeme i drobnou epizodu odkazující na Funny Games. Mizanscéna je komponována velice prostě, ale přitom účelně. Jednotlivé postavy, předměty, barvy a pohyb jsou zachyceny vyváženě a přesně. Kamera většinou snímá z pozice stojícího člověka a zdůrazňuje tak naši rovnocennost a angažovanost. Nechybí zde film ve filmu i agresivní aluze na Lamorisseho Červený balónek. (09.02.2008)

Dávam tri hviezdy, ale priznám sa, svoju úlohu tu hrajú aj prízemné dôvody. Pre mňa jednoznačne najslabší film od Hanekeho. Jednotlivé príbehy mohli byť zaujímavé, ale buď sa nerozvinuli, alebo sa rozvinuli do niečoho, čo išlo mimo mňa, prípadne do nejakého klišé . A niektoré mi už nedali zmysel vôbec. O nejakom spojení do jednotného významu tiež nemôže byť ani reči, takže sa ani nedá povedať, že by išlo o skladačku. Jediná scéna, ktorá ma trochu viac upútala je z toho metra, čo mi vnuklo myšlienku Hanekeho ako vizionára. No áno, takých nepríjemných stretnutí je v dnešnej dobe viac, a budú narastať. V každom prípade nepríjemná situácia pre ženu. Celkovo však jedna veľká banalita šmrncnutá nudou a hrozným strihom. Veľmi slabý priemer. 50/100 (15.08.2019)

Herectvo v živote, na javisku. Haneke fragmetárne ukazuje vzťahové problémy, ťažkosti imigrantov, otvára rasové otázky, prístup polície k minoritám, vražedný konflikt v Kosove, zadumané tváre vo verejnej doprave Paríža a iné. Voľné, nedoriešené epizódy, plynú akoby mimovoľne popri sebe, bez ukončenia. S melódiou záverečnej bubnovačky v uchu sa márne snažíme pochopiť, čo sa iné individuality snažia povedať, naznačiť posunkami, gestami, písomnými správami. Kódom k filmu je podľa mňa jeho podnázov - nedokončené správy z rôznych ciest. Ciest ako foriem komunikácie prenášanej cez hranice indivídua, mesta, štátu. Zároveň, napriek režisérovej snahe neriešiť vážne sa tváriace načrtnuté témy, sa na celok pozeralo tak akosi príjemne, nenásilne. 70%. (31.12.2009)

Ne vždy je posvícení. Původní Hanekeho záměr pojednat - hodně mi v tom připomíná svého francouzského generačního vrstevníka Lelouche - nesnadné zkušenosti z obnovení evropského jednoty po roce 1989 z atraktivního uměleckého úhlu a dobrat se touto formou uchopení hlubších skutečností a souvislostí, takřka nevyšel. Z tvořivosti zbylo byť nezanedbatelné torzo rutiny. Ze záměru se tak mění fragmentárnost v dokonalé rozbití nejen sujetu, ale i vlastního děje, který ve všech třech základních liniích skončí ve ztracenu. Dobývání postmoderny vyústilo v tomto případě sice do její bezpodmínečné kapitulace, ale její velmi pomyslná porážka současně spolehlivě zlikvidovala jakoukoliv možnost odlišení a hlubšího poselství KÓDU. Žasnout tak v tomto případě neznamená nechápat, ale naopak rozumět až příliš dobře. A tak ani kvalitní, doslova ošlehaní protagonisté náhle nemají co hrát a na čem založit svůj výklad svěřené postavy; nejzřetelněji je to vidět na kreaci jindy famózní Juliette Binochové. Škoda zmařené příležitosti. (14.02.2010)