Shut Up and Play the Hits
Obsahy(1)
„Když pohřeb, tak ať ho máme ze všech nejlepší!“ Newyorská kapela LCD Soundsystem, populární už od debutu v roce 2005, odehrála svůj poslední koncert 2. dubna 2011 v Madison Square Garden. Frontman James Murphy se rozhodl rozpustit jednu z nejoblíbenějších a nejvlivnějších skupin své generace na vrcholu popularity: přál si, aby se odchod uskutečnil prostřednictvím největšího a nejambicióznějšího koncertu za celou její dráhu. Téměř čtyřhodinová velkolepá podívaná zafungovala bezchybně, tisíci návštěvníků zmítala radost i slzy, časopis Time truchlil: „Už nikdy si doopravdy nezatančíme.“ Filmové vyprávění dokumentuje neopakovatelné vystoupení, zároveň je intimním portrétem Jamese Murphyho. Zachycuje ho při velení přípravám velké show a pak během následujícího rána: jeho kapela už neexistuje a on se vyrovnává s profesionálními i osobními následky svého rozhodnutí. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (2)
Recenzie (14)
Will Lovelace a Dylan Southern jsou skvělí filmaři, kteří umí okořenit koncertní záznamy atraktivní vizuální stránkou i zajímavým povídáním. Navíc zde dostali filmařsko-dokumentární námět z říše snů - dokumentovat poslední živou show LCD Soundsystem. Nekecej a zahraj hity je sice více koncertním filmem než dokumentem, ale má naštěstí co nabídnout i nefanouškům kapely. 80 % ()
Kapelu jsem do projekce filmu neznal. Škoda, teď už si je na živo neposlechnu. Jako filmový/dokumentární celek trochu rozházené, určitě ne dokonalé. Ale všechno napravuje skvělá hudba, místy fantastická atmosféra a několik zajímavých myšlenek ("Lidé znají člověka podle jeho úspěchů, co však opravdu definuje jedince je jeho největší životní chyba"). Pro mě poctivých 80% ()
Film začal a všichni se náramě bavli prvotními scénami, ve kterých ani nevím jestli lépe hrál James nebo spíš ten buldoček. Následovala první rekonstrukce z koncertu a teprve v tu chvíli jsem se dozvěděla, co LCD soundsystem vlastně dělaly za hudbu. Styl hudby jsem si celkem oblíbila a nenávidím se za to, že jsem si po první písni v duchu přála, aby hudby ve filmu bylo víc - nic jiného pak už film neobsahoval. Pokud se nejlepší film pozná podle toho, že na něm skoro usnete nebo přemýšlíte, co si dáte následující den na snídani a nakonec předčasně odejdete, tak pak bych hodnotila plným počtem hvězd. Na hlasovacím lístu Deníku Právo jsem označila trojku, druhé nejhorší hodnocení a ke stejnému ohodnocení jsem se uchýlila i zde. Nechtěla jsem hodnotit nejhorší známkou, aniž bych znala konec. Takhle mám stále naději, že film měl absolutně poutavé a smysluplné vyvrcholení či rozuzlení. ()
Příběh jednoho stárnoucího rockera, který se rozhodne uspořádat nezpomenutelně ohromující koncert na svůj odchod. Rockera, který se tváří neuvěřitelně rozhodnutě, jenže s každým dalším úspěšným vystoupením víc a víc váhá a ztrácí pevnou půdu pod nohama. Snímek, jehož hudba může neskutečně nadchnout každého diváka, jenže zárověň i vyprávění a pocity Jamese Murphyho, které docela snadno unudí k smrti... ()
Moc koncert, málo dokument, hudba, která mi nesedí a ještě jsem usnul, mají v Thermalu až příliš pohodlná křesla, na druhou stranu z nepohodlného bych asi po hodině vstal a odebral se ven. Takový průměrný snímek na téma, které mě nepálí, o kapele, kterou neznám. Na festivalu jsem hodnotil 2/4, ve zdejším přepočtu tedy 2*. ()
Galéria (11)
Fotka © Pulse Films
Reklama