Svět patří nám

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

Rub a Líc je jedna z mých nejoblíbenějších her Osvobozeného divadla a tato její filmová verze dopadla téměř na jedničku. Nebýt jisté dějové zmatenosti, kterou nejspíše způsobilo to, že se několik částí snímku během války ztratilo, neměl bych jedinou výhradu. Je to bezpochyby nejlepší film V+W, nejvtipnější a zároveň nejvážnější, při jehož sledování místy až mrazí. A groteskní eskapády s psaním hesla či sundaváním mříže díky režii Martina Friče nepůsobí jen jako napodobeniny jiných, slavnějších, ale jako stoprocentní originály. "Kdo vás sem poslal?" - "Hlad." - "Kdo je to?" - "Nejlepší kuchař." (30.08.2015)

Měl jsem ten film v dětství velmi rád a vždycky jsem se nařáchal, když se klauni V+W honili v tovární hale vybavené všemi možnými i nemožnými stroji či v klasické scénce "Krupp Essen - jezte kroupy". Tohle nestárne, stejně jako politické poselství tohoto filmu, protože ukazuje ve vší nahotě praktiky velkokapitálu. Takže to zas až tak velká komedie nebyla, spíš břitká satira (nejen) na tehdejší společnost. Avšak po letech se mi zdají právě mafiánské scény tohoto filmu poněkud vyčpelé, proto dávám pouze čtyři hvězdičky. (02.02.2016)

Bohužel poslední předválečný film V+W - a pokud se nemýlím, poslední společný film obou komiků vůbec - patří ke skvostům navzdory tomu, že se dochoval ve filmovém polotovaru; originální kopie byly zničeny buď za druhé republiky, nebo za protektorátu. Burcující hra Osvobozených, symbolizující bojové odhodlání benešovského Československa, ve své filmové podobě ještě získává na působivosti. Ústřední melodie filmu neztratila svou strhující živost ani dnes. Za zmínku stojí, kdo to vlastně volá občany na obranu jejich republiky: je to hlas složité ženy a vynikající herečky Adiny Mandlové. Patos, odlehčovaný černým humorem, přibližuje film jeho potomkům ve filmové vlně šedesátých let. Nezapomenutelná je závěrečná scéna filmu, v níž V+W jsou nuceni držet sami za sebe a své domněle utracené životy minutu ticha. Díla tohoto typu burcovala v našich neprávem zapomínaných odbojářích vůli bojovat a připravenost obětovat své životy v boji proti nacistickému barbarství. Jejich zápal a pozitivně motivující patos nám dnes víc než zoufale chybí. Podle svědectví pamětníků lidé při zpěvu ústřední stejnojmenné melodie povstávali na svých místech. SVĚT tvoří jakýsi umělecký "předvětek" slavného amerického Hackenschmiedova filmu KRIZE, natáčeného především na jaře a v létě 1938. (26.08.2007)

Zatímco oba Honzlovy filmy s W+V jsou bezstarostnými variacemi na americké grotesky, Fričovy dva filmy mají oba výrazný sociální podtext. Svět patří nám pak bojuje hlavně proti rostoucímu vlivu fašismu. Zatímco Fričovy filmy jsou výrazně propracovanější a dramatičtější, potýkají se podle mě s neduhem, který Honzlovy filmy díky jejich naivitě a upřímné jednoduchosti míjí. Zatímco Chaplin v Moderní době geniálně spojuje komickou akci s výpovědí o bídě dělníků, aniž by mezi jednou a druhou polohou přeskakoval (když tulák prochází obřím strojem, je to symbol semletosti lidí stroji, i legrační zároveň), W+V tyto dvě polohy celkem striktně oddělují. Ve Svět patří nám (i v předchozím Hej rup) jsou komické scénky, scénky rozvíjející dramatický děj a scénky apelující na sociální cítění tehdejších diváků. Kvůli tomu se u komických scén stále smějeme, ale scény "s přesahem" působí naivně a pateticky...I přes to je Svět patří nám naprosto nadčasovým filmem plným scén, které bychom ve filmu "pro pamětníky" jinak asi těžko hledali. (13.11.2012)