Za kopcami

[SFF 2013, Sydney] Mungiu úspešne pokračuje vo svojom koncentrovanom ťažení a divákovi opäť neotáľa chrstnúť blato rovno do ksichtu. Činí tak v hĺbkovo komponovaných záberoch, pedantne rozvrhnutej mizanscéne a za prispenia autentického herectva hlavných predstaviteliek. Snímok dobro a zlo priamo nekategorizuje, skôr stiera onu pomyselnú "tenkú červenú líniu" medzi obidvoma pojmami a dosvedčuje, že kardinálne zlyhania sa uskutočnujú práve na základe nerešpektovania tohto vymedzenia, v ilúziach vlastného presvedčenia. Nezaleží už potom na tom, či sa to udialo v mene viery, mimovoľne, naschvál alebo len tak z plezíru. Výsledok zarmucuje rovnako...a nevinné obete sa žiaľ vždy nájdu... (02.09.2013)

Číst Na druhé straně kopců jen jako obžalobu zaostalých církevních praktik je hrozně zjednodušující. Mungiův film, který rekonstruuje skutečně proběhlou kauzu, místo jednoduše vysvětlitelných tezí naopak předkládá komplikovanou analýzu rozličných společenských i osobních vlivů, příčin a následků, v jejichž srdci je láska a lék na ni hledat konvenčními způsoby těžko. Nedaří se to ani klasické medicíně, kterou film nenápadně přirovnává také k jistému druhu dogmatického náboženství. Výborná je třeba scéna, ve které nemocniční lékař předepisuje léky pro Alinu a dává instrukce řádové matce. Doktor sedí v centru rámu a nad ním na stěně visí trio ikonických nebo ryze religiózních výjevů (Panna Marie, nějaký kýčovitý new-age výjev a Mona Lisa), takže když pak podává informace o předepisovaných prášcích (3x denně ten, 1x onen), zní to úplně jako farářovo přikázání po zpovědi (10x Otčenáš atd.). Když bych se měl přesunout na trochu obecnější rovinu, je film mimo jiné o tom, jak si současná společnost neví rady s psychosociálním rozměrem nemocí, protože jejich příčiny se obvykle nedají exaktně zjistit a jít na ně se sáhodlouhým výčtem hříchů a odevzdáním se Bohu je zase druhý extrém. To se mi na těch nejlepších filmech rumunské nové vlny hodně líbí - některá témata explicitně a snad ani implicitně neřeší, ale minimálně se jich nějakým způsobem dotýkají a podávají o nich cenné výpovědi. Zároveň je tento Mungiův film - podobně jako vzpomínané Tenkrát v Anatolii - plnohodnotným uměleckým dílem, které je opravdu nutné vidět na plátně nebo alespoň v dobré kvalitě na velké obrazovce. Ještě komplexněji než v 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech (slavná scéna vánoční návštěvy rodičů a rozpravy u stolu) se tu pracuje s komponováním záběrů do hloubky prostoru, kdy jsou jednotlivé postavy rozloženy (obvykle podle momentální důležitosti) do několika plánů. Nikdy nejde o samoúčelný typ inscenování; vždy se dialogy vedou napříč těmito plány a jednotlivé odbočky mají své opodstatnění. Právě vzájemným kontrastem statických "tableau" záběrů (převažujících v první polovině) a pohyblivé kamery sledující obvykle Voichitu v nějaké dramatičtější situaci (spíše v závěru) film vytváří napětí a přidává akčnějším pasážím na naléhavosti. Neskrývám, že jsem film plně docenil až napodruhé a že je k jeho sledování potřeba větší dávka pozornosti a vnímavosti (navíc téměř dvě a půl hodiny), ale právě v tom tkví jeho síla a potenciál. (10.04.2013)

Ještě, že došlo na vymítání. Člověk si u tohohle exkurzu za horským vzduchem a cíkrevními obyčeji může v rozličně dlouhých časových intervalech bez obav řešit, zda se drží správné linky a taky vnitřně přehodnocovat, na co má vlastně cenu se soustředit. Škoda, že to na tak naducané stopáži, i při přistoupení na dokumentrání popisnost, není natolik stimulující, aby se samotná cesta stala cílem. Rumunské cestovky budou tenhle film milovat. (30.06.2012)

milujem súčasnú rumunskú kinematografiu - je žánrovo neuchopiteľná, historicky dôležitá, sociálne ponurá, štýlovo čistá a príbehovo pestrá, jedna z najzaujímavejších, aké môžeme momentálne v európe nájsť; za kopcami od mungiu sa mi páčilo minimálne tak veľmi, ako jeho "prelomový" predošlý film, no v tejto transylvásnkej verzii exorcistu dokážem nájsť väčšie zaľúbenie kvôli akejsi tematickej univerzálnosti a žánrovej hre; (19.04.2014)

Možno bude dvojapolhodinová rekonštrukcia skutočných udalostí z roku 2005 niekomu pripadať príliš dlhá, ja som mal naopak pocit, že film v záverečnom akte skutočne nabral na sile a skončil v najlepšom, pričom by som kľudne uvítal ešte ďalšiu hodinu a bol tak svedkom kauzálnych udalostí po udalosti. Lenže Mungiu sa snažil na kladené otázky neodpovedať priamo a nechať riešenia na divákovi, vrátane otázky, čo sa to s Alinou skutočne dialo. Tzv. rumunská nová vlna má svoje nepísané pravidlá a Kopce idú v niektorých ohľadoch (napr. prostredie) svojou vlastnou cestou. Ale samozrejme nesmie chýbať apatický zástupca verejnej zložky ako napríklad necitlivá lekárka. Pripomenuli mi napríklad Exorcistu (vyjadrovanie sa k otázkam cirkvi a medicíny) alebo Piknik na Hanging Rock (nevyjasnená záhada v uzavretom ženskom spoločenstve). (29.05.2018)