Princezná so zlatou hviezdou

Milá, empatická a LADNÁ pohádka ... o princezně jménem Lada, v jejíž kráse je obsažena i neokázalá přívětivá důstojnost. Aby ne, když její bílé čelo zdobí zlatá hvězda ! Veršovanou klasiku dopovázejí oku lahodící baletní prvky a neladným až hranatým dojmem působí jen a pouze král Kazisvět VI., z boží vůle král, a jeho družina, aby tak patřičně zvýraznili odvěkou pohádkovou hranici mezi dobrem a zlem. Na kouzla nedojde, nicméně s ohledem na celkovou koncepci vyprávění jich není zapotřebí, takže na stylový půvab pohádky jejich absence nemá žádný vliv. P.S.: Víte ... nemůžu si pomoct, ale od jisté doby, kdykoli v TV zpravodajství zazní, že kdosi obdržel či obdrží nějaký řád, automaticky mi naskočí jediné možné pokračování: " ... Zlaté vařečky." (11.06.2021)

Klasický pohádka, která je ještě naivnější než většina ostatních, ale kouzlo rýmovaných dialogů s písněmi, které se vám vryjí do paměti, prostě funguje. Vizuálně je na filmu vidět, že barvy jsou hodně stylizované, což může být dáno spíš technicolorovými barvami než nutně záměrem filmařů. Princezna Lada vypadá o něco lépe v myším kožíšku než bez kapuce, protože barva jejích vlasů celkem negativně dotváří její obličej. Pořád je to pro mě jedna z hezčích pohádek, co mohou o vánocích běžet v televizi. (28.12.2013)

Čím to je, čím to je, že jsem tuto pohádku vždy překousal jen hodně ztěží a později se jí raději vyhýbal? Prostě mi to celé nějak nesedělo a já se nudil a nudil. Tato pohádka postrádá něco čím by mě zaujala. Je taková suchá. Nevím co bych dodal, jen snad že se omlouvám příznivcům tohoto díla, ale mě tato pohádka prostě a jednoduše nebaví. Čus. 50% (28.12.2007)

Klasická česká pohádka ze zlatého filmového fondu. Princezna se zlatou hvězdou je sice ještě produktem konzervativní filmové éry, kdy se především sázelo na umění a vše vně se podřizovalo umělecké složce. Všechny dialogy jsou tedy psány ve verších, herci a herečky z dnešního pohledu mile přehrávají a vznosně gestikulují, skvostné herecké obsazení a režie nestora Martina Friče nedovoluje slabý herecký výkon... Co ale rozhodně povznáší celou tuto pohádku je přítomnost roztomilého humoru a z mého subjektivního pohledu role krále Kazisvěta v podání Martina Růžka (sice nepokrytě vulgarizujícího tehdejšího německého ideového nepřítele jasnou stylizací do germánské rituality a symboliky, ale přesto zahraného rozkošně a karikovaného spíše k úsměšku než k ostouzení). Milá a nekonfliktní pohádka... (29.06.2007)

Padesátá léta končí a ideologie v české filmové pohádce prochází proměnou – už žádné prvoplánové kolektivistické juchání, jen tu a tam prostřih na mnicha slizce hledícího na polonahou tanečnici, trocha kvazinacistické symboliky kolem hlavního padoucha nebo princezna nacházející oporu a úkryt mezi proletariátem. Nenápadné a o to účinnější. Jinak se Frič snaží hlavně uklohnit pořádný velkofilm hollywoodského střihu, což se v praxi projevuje přebohatou výpravou s takovou spoustou barviček, až z toho bolí oči, velkoryse (a poněkud těžkopádně) prokomponovanou muzikou a především přepečlivou choreografií všeho, co se hýbe – nejen baletních výstupů, ale i švihlé salutáže Kazisvětovy armády, kuchařova šermování vařečkami nebo oduševnělých gest princezny Lady. Vedlejší motivy s Kazisvětem a kuchyňským hemžením vycházejí výborně a člověku se zaryjí do paměti; horší je to s hlavním příběhem, s „uměleckými“ vložkami a se Zímovým princem, z kterého jsem už jako malé děcko cítil divnou faleš (jak třeba ten rádoby dobrý princ jen tak pro zábavu pouští hrůzu na chudáka kuchaře…), zrovna jako z pění o létavicích, hvězdných vodopádech a lásce, co je žár i hořký chlad. A tak nějak podobně bych to shrnul i dnes – snad až příliš ambiciózní pohádka s pár velice povedenými místy k zapamatování, ale s divnou falší a nosem hodně nahoru. (02.10.2014)