Poslední muž

Přijde mi to o hodně slabší, než pozdější verze s Marvanem nebo nepřiznaný Haasův remake v podobě Mravnosti nade vše. Problém je v tom, že tady Haasovi toho panovačného muže nevěřím, zvlášť když co chvíli vtipkuje svým stylem - jsou to sice slušné frky, které by jinde fungovaly, ale tady ne, nehodí se sem. Taky mi přišlo, že nápad s figurínou je o hodně slabší než s bratrem, a vůbec je to tady takové celé uhlazené od začátku do konce. V Posledním mohykánovi je skvělá ta úvodní scéna na dražbě, která vzbuzuje divákovu zvědavost, ale zde máme legrační skeč s ježkem, navíc podle mne ne moc povedený skeč. (26.02.2022)

Hugo Haas není Jaroslav Marvan a oba k postavě malého rodinného diktátora přistoupili po svém. Nechci soudit, který z nich byl lepší. Byli každý svůj, dobře jsem se bavil s oběma a protože starší má přednost, tak tedy Hugo. Je výborný a dokonale vystavěl postavu sobeckého tyrana, ve kterém občas probleskují nejen záblesky sebeironie, ale také v jádru milujícího manžela a otce. Scéna, ve které nikým neviděn projeví své city k synovi a strach o jeho osud je nezapomenutelná výborná a nad rámec komedie. V této rovině Marvana překonává, je mnohem lidštější a já jako divák si i přes tu tyranii nemohu neoblíbit. Později ostatně tuto rovinu ještě vypiloval v roli profesora Karase ve výborné Mravnosti nade vše. Ostatní, snad až na Zdeňku Baldovou, jen přihrávají i když někteří, třeba Jára Kohout, si pro sebe taky snaží nějakou tu chvilku urvat. A vše jistí výborné dialogy. Zkrátka další z vydařených pamětníků, který si rád zopáknu.. (17.02.2013)

Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. (25.03.2022)

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! (03.10.2008)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)