Holy Motors

"Schůzky." Život jako nekončící virtuální "šichta" v neustálé proměně identit, pod níž už není nic (v noci vyspat a ráno znovu, limuzíny v závěru totiž představují své uskladněné klienty). Nebo naopak: Při neslučitelnosti identit jsme něčím vzájemně identičtí. Nebo figury cosi symbolizující (třeba žebrající stařena by mohla být Paříž, pak většinou nějaké setkání muže a ženy). Tak určitě, Kmotr a Wewerush správně uvádějí, o čem to taky je, mně ale nedochází, proč to je. Vždycky jsem měl nejasný pocit, že ten druh umění pro umění, v němž si libuje francouzská rasa, je tím kýčovitější, čím je umělečtější. Tak i u tohoto filmu: intepretace pro interpretaci. Chvílemi to bylo silné. Naštěstí jsem si předem přečetl moto "pro krásu samotného gesta", které mi při sledování pomáhalo, takže nějaký zážitek by byl. To ale fungovalo jen první hodinu (paradoxně tedy zhruba do chvíle, kdy tato věta ve filmu zazní). Možná je problém v mé filmové negramotnosti (ano, zjistil jsem si dodatečně, kdo že to Oscara vozí, ale co z toho?), možná prostě tento druh nostalgie není mým šálkem (např. muzikálový zpěv na střeše byl pro mne něčím nestravitelným). Ano, dal jsem i méně zajímavým filmům víc, ale tento posuzuji podle toho, jak vysoko míří. Nebýt těch dvou krásně prasáckých epizod (virtuální sex a "kráska a zvíře"), bylo by asi ještě o hvězdu míň. Komentáře stojící za přečtení: Tuxedo, JFL nebo Starsfan tomu asi rozumějí, Marigold taky nekecá, ale já věřím zencitizenovi. /// (Jestli to někoho zajímá: jméno, jímž hlavní postavu oslovuje personál hotelu (Vogan), je před tím zřetelně vidět na náhrobku na hřbitově: Visitez mon site / www.vogan.fr.) (08.12.2012)

Pokud lze vůbec vážně vytáhnout dnes na světlo pojem cinefilie a nemá to být pouhý předmět nostalgie a heslo z učebnic, pak se to daří právě Caraxovi v Holy Motors. Je poměrně pozoruhodné, komu se ten film nelíbí: ze zvláštního důvodu většině českých kritiků starších čtyřiceti let. Zbytek jsou prostě nedotatečně vnímaví lidé. Podle mého totiž někdo, kdo použije slovo pseudointelektuální, nemůže mít skutečně rád film. Carax natočil naprostý unikát, film, který se cele odehrává v mantinelech vytyčených samotnou filmovou fikcí. Film, který neodkazuje vůbec k ničemu jinému než ke kinematografii samotné a přitom není vystavěn na citacích a aluzích. Film, který je zároveň orgií pro analytiky i vyznáním všemu, co dělá film filmem, tedy emocím, akci, násilí i smyslnosti. Velkolepá dekonstrukce jednoho už pěkně starého média. (22.11.2012)

hodně zvláštní a kontroverzní film, který není rozhodně určen pro každého, tak se vůbec nedivím velmi rozporuplným hodnocením a komentářům. Sice filmu chybí příběh a nebo jsem ho nepochopil a je postaven spíš na symbolech, metaforách, abstraktních obrazech a z nich vyvolávaných emocí. Vizuálně je hodně na výši nejen originalitou, ale i estetikou. Pro mě zobrazuje velké divadlo světa, v kterém lidi hrají různé role až se časem v tom všem ztratí. Ještě jsem to úplně nezpracoval a zatím dávám velmi silné 3 hvězdy. [ PŘÍBĚH: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (03.02.2013)

Pokoušet géniovy předchozí snímky, abych pochopila ten poslední, by se patrně rovnalo házení perel sviním, takže pouze do budoucna - až se bude pan Carax zase vyprazdňovat, já tady s toaleťákem frontu stát nebudu... Viděno v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov jako úkol č. 9 - artový snímek, v tomto případě bych však dala přednost malé úpravě - film, při kterém předčasně odcházíte z kina - i kdyby jste se měli připravit o scénu s harmonikou i zádumčivou krásu staré Paříže... (10.06.2015)

Chtěl bych upozornit všechny ty intelektuály, co tohle šacují na pět hvězd, že tohle není surrealistický film! Surrealismus vychází ze snu, dějí se v něm snové věci, postavy přecházejí bez problémů z lokace do lokace, které jsou si v protikladu, hodiny tečou ze stolu a v pozadí se tyčí pískové věže bílých obřích červů... Tohle je artistní patlanina, kde autor chtěl sice něco říci k současnému stavu světa, avšak bez toho, aniž by měl jasno sám v sobě. Z toho pak vznikají podobně zmatené filmy s neujasněnou koncepcí. I ten Buňuel dokázal své surrealistické vize zhmotnit tak, že mají ucelenou koncepci a myšlenku, nepotřeboval k tomu zmatečné a nahodile se střídající scény. Nebo Bunker Palace Hôtel - ten je surrealistický, ale také má jasnou koncepci. Skutečně obdivuji ty blázny, kteří si hrají na něco vyššího a nadlidského, a hledají v každém prdu nějaký symbol a odkaz. Mimochodem, na FAMU nás učili, že nejtěžší je vždy natočit lineárně vyprávěný film. Protože natočit nudu a artově ji rozházet střihem na střídačku, to umí každý blbec. A jinak ano - svět jsou kulisy, my jsme herci, myšlenka dovedená sci-fi motivem ad absurdum, kdy jevištěm je celá Paříž a možná celý svět, a kamery jsou tak malé, že je není vidět. Hrajeme i my nějakou roli? Jsme také herci, nebo sami sebou? Kdo nás režíruje a kde jsou kamery? Normální paranoia. Celé je to falešné jak sliby před volbami. A proto z filmu nemám žádné emoce. (10.01.2013)