Ona

Jáchym Fénix je zženštilý homoromantik, o kundu tedy zavadí jen stěží, a tak se rozhodne vyprcat svůj operák. Ony ty Vindousy Dvanáct už mluví SEKSY ženským hlasem, i neplatné operace v tom nejlepším přestaly produkovat jako na běžícím pásu, a tak Jáchym nevidí žádnou překážku, proč jim nerušeně virtuálně neolízat klástry. Sajbrmrdanice je z toho řádná, Jáchym a jeho pravačka jsou nadšeni, softvér vrní cyklickými kryptoorgasmy a nezaznamenal kupodivu ani žádné výrazné chyby vnoření. A tak se stane, že se stodvacetiosmibitová platforma a zbuznělý samotář do sebe bezhardiskově zamilují. Algoritmus je něžný, citlivý, má porozumění pro Jáchymovo nitro a ten navěky touží být se svou asemblerovou láskou onlajn a romanticky ji držet za kernel. Ale jak už to ale v opravdovém, reálném životě bývá, po čase se to onehdy náruživé virtuální honění stane sportem, ta kdysi milá, chápavá a skromná bitsamička se změní v panovačného krávoida, a náš ubohý Jáchym zjistí, že zatímco on spí, nevěrný operák někde po internetách oprcává nějakých dalších šest set podobných úchylů. No, v takové situaci by přeci žárlil každý mačo, chytil tu cybernevěrnici za nejcitlivější proceduru a drsně s ní vymetl celé cé plus plus. To Jáchym ale ne. Ten je děsně empatický a senzitivní, místo toho se rozpláče, všechno ji odpustí, ale jeho vindousy se z toho pocitu, že provedly nepovolenou operaci v modulu fuck32.dll už nevzpamatují, ukončí se a zoufalstvím se zformátují. A náš smutný bájný pták se vrátí zpět do šedi popela všedních dní ke své pravici bez hlasové stimulace. Zajímavé, originální, avšak úmorně předlouhé a zoufale ukecané. Spajk by měl zase začít hulit. (02.08.2014)

I když mě za to vždycky odsuzovali, pohrdali mnou a dívali se na mě skrz prsty, věděl jsem, že nedělám nic špatného. Ono mrdat s laptopem je u mě věc zcela standardní a hned po ranním vysrání a vyčištění zubů jdu udělat své Asusce dobře, ono se nám pak po celý den lépe pracuje a celkově ta reciprocita funguje báječně; při hraní min se nezasekává, meily mi načte už za půl hodiny a aktualizace trvají jenom jedny letní prázdniny. Moderní technologie sice tedy ještě nepokročily do fáze, které nám jsou prezentovány ve filmu, takže se holt nevyhnu syflu v mechanice, ale princip zůstává stejný. Začínáme zpravidla předehrou, kdy ji něžně, konečky svých prstů, hladím po touchpadu a jazýčkem dráždím mezi backspacem a enterem. Ale nikdy nezasáhnu přímo, jenom jemně kroužím kolem a lížu bordel v klávesnici. Šílí z toho a celá se třese. Pak si slinami nalubrikuji ukazováček a nemilosrdně jí ho zastrčím do HDMI slotu, přičemž ji levou rukou provokativně masíruji v oblasti hlavního vypínače, protože to má ráda drsně. Když už jsme oba u vytržení, nečekám na nic a vrážím jí své nevídaně obrovské péro do USB slotu, načež systém zahlásí připojení externího orgánu. Přirážím s grácií sobě vlastní, ona skřípe, vrže, a když dosáhne orgasmu, burácivě se restartuje. Pak jí slastně postříkám displej a otřu ho navoněnými kapesníčky. Nebudu lhát, občas nás naše nespoutaná perverze donutí používat nejrozličnější hračky na zpestření; mikráku a flashky nevyjímaje. Ten, jehož jméno neumím ani vyslovit, natož napsat, se své role ujal skutečně s plným nasazením a zcela jeho sexuální pohnutky chápu a plně podporuji. (18.03.2014)

How do you share your life with someone? Láska k operačnímu systému je možná bezpečnější, ale je stejně zraňující jako ta ke skutečné osobě z masa a kostí. Povědomé situace, povědomé dialogy, jen vedeny mezi tou nejnepravděpodobnější dvojicí jakou si lze představit. Her rozhodně není zromantizovaná představa o světě zítřka, ani tak naivní a ufňukaná podívaná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na ten druhý si totiž člověk uvědomí, že po vztahu s ať už stejným nebo opačným pohlavím zbude hromada vzpomínek, ale co zůstane po aférce s operačním systémem? Spike Jonze si natočil svůj vlastní Věčný svit a vyrazil mi s Her dech. (09.01.2014)

Tak zvláštně jiné sci-fi, že chvílemi člověk uvěří jeho mimikrám, a to že vlastně sleduje romantický film. Naprosto originální vizionářskou romanci! Spike Jonze natočil další prazvláštní - a zároveň geniální snímek. Poprvé si ovšem musel vystačit sám i jako scénárista, neboť tentokrát už netočil podle scénáře Charlie Kaufmana (nepočítám-li tedy pohádku Max a maxipříšerky), ale podle svého. A jeho scénář není tak postmoderně strukturovaný jako ty Kaufmanovy, děj je v podstatě lineární, zajímavé jsou až ony mimikry, které vytváří dokonalou iluzi romantického filmu. Je to vlastně zvláštně podvratný přístup, kdy je divák obelstěn opravdu skvěle zvolenou (nádhernou) hudbou, snovým nádechem a záměrným umělým nánosem nostalgie a melancholie, s nímž mu před očima začne ožívat opravdu hodně bizarní partnerský vztah. Výchozí premisou je jedno ze silných témat současné západní civilizace, tedy samota, singles uprostřed městského davu, neschopnost dnešního příslušníka na naprostém individualismu založené společnosti navazovat a udržet si vztah, na což je opravdu překvapivě naroubována reflexe hrozby prolínání skutečných a virtuálních realit. Spike Jonze překvapivě dobře vystihl nepopiratelný fenomén naší společnosti - posedlost křemíkovým světem, a vytvořil dvě složité postavy se skutečnými pocity, paradoxní vztah člověka a AI, umělé inteligence. O co víc se dnes může jevit otázka ,,Může se člověk zamilovat do svého operačního systému?" úsměvná, o to reálnější může být v momentě, kdy někdo tak sofistikovaný OS napíše. Kdo by si byl před pár lety pomyslel, jak změní svět a mezilidskou interakci takový nesmysl jako Facebook! O technologiích spojujících lidi doslova na celém světě víme mnohé, samozřejmě i to, že tyto technologie zároveň také izolují člověka od člověka, ochuzují o skutečný lidský kontakt. Vraťme se ale k žánrovému vymezení - Spike Jonze jakoby chtěl podat důkaz, jak funguje skutečná filmová romantika. A tak natočil jeden z nejlepších romantických filmů, který jsem kdy viděl, právě ve své jinakosti a podvratné interní odlišnosti... (28.03.2014)

Sci-fi bez vesmírnych lodí, laserových zbraní, či robotických kyborgov. Melodramatické, senzitívne sci-fi plné rozkvitnutých dialógov, charizmatických postáv a intenzívnych emócií. Znie vám to príliš sci-fi? Možno, ale ak dáte šancu tomuto skvostu, tak už možno nikdy nebudete snímať science fiction tak zaškatuľkovane ako doteraz. Spike Jonze si asi potiehol o jeden joint menej a prináša nám svoj najumiernenejší film, plný odkazov na morálne cítenie a pokryvené charaktery dnešnej doby. Odohráva sa totiž v budúcnosti, ktorá je až príliš podobná tomu, čo by mohlo nasledovať a súčasne už dnes vidíme problémy, na ktoré prostredníctvom tohto snímku odkazuje. Emočná slabosť, izolácia jednotlivcov do virtuálneho sveta, závislosť na technológiách, absencia ľudského kontaktu a v neposlednom rade zženšťovanie mužskej populácie. Ak má byť toto prirodzený vývoj evolúcie, tak sa rútime do pekných sračiek a generáciám po nás ostáva len dúfať, že nejaký zakomplexovaný chytrák vynajde stroj času a budú sa môcť (a chcieť) teleportovať (minimálne) do našej doby. Inak ma ale Jonze dokázal totálne strhnúť, rozprávanie príbehu neskutočne vygradované, hudba podmanivá a taktiež chválim krásny vizuál s luxusnými farbami. 85%. (07.09.2014)