Je to iba vietor

Fliegaufův snímek je bezesporu originální počin, přesto je nutné být opatrný a nevkládat do něj něco, co v něm není. Něco se rozpíná v divákově duševním prostoru mezi obavami, přáními, úžkostmi, přesvědčeními. Svěžím větrem bychom mohli nazvat formální stránku snímku, kde je atmosféra tím hlavním tahounem a Fliegauf moc dobře ví, jak si diváka podmanit. Repetitivní a všedně ušmudlaný svět nabízí lehce divákovi pomocnou ruku k identifikaci nebo alespoň k sympatiím s hlavními představiteli. Problém je, že děj až moc ustupuje atmosféře bokem do stínu. Tma a stín je tu všeobecně dominantím prvkem a nepamatuji si, kdy naposled jsem tolik času zíral do tmavého plátna. Fliegaufovo poselství není nikterak komplikované a sledovat jeho myšlenkové pochody v oparu vycizelovaných obrazů má své kouzlo. Bohužel díky téměř naprosté absenci děje (který se v nejlepším případě ukáže v posledních 5 minutách, ale i tak tu zůstává více otázek jak odpovědí) je po většinu času Je to jen vítr nuda k uzoufání. (13.11.2014)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)

Na film Je to jen vítr jsem se moc těšila, ale nakonec musím se smutkem konstatovat, že to bylo zatím moje největší zklamání roku. Možná je to tím, že Fliegaufův filmový rukopis je mi zcela neznámý, ale nic to nemění na mém silně ambivalentním dojmu z filmu, kde se v kostře sice snažili držet skutečných faktů, ale jeho předložení mně bylo silně proti mysli. Zcela souhlasím s komentářem uživatele L-V. (31.10.2013)

socialne okienko na jeden života v cigánskej rodine. S prapodivným zvukom s čudnou kamerou a koncom ktorý sa dal tušiť už na začiatku. Ten zvuk siel akosi samostatne a kamera tiez ako ked je dvojkolajka a na jednej ide jeden a na druhej druhy ale nedrzia sa za ruky. V Maďarsku je to vraj moderné, mne tam ta vzájomna harmonia chýbala . Amatérskosť hercov , prekrývala skutočnosť, že hrali samých seba, placho až bojazlivo, ale snaživo.. Smutný ale hrozne studený záver filmu ponecháva v divákovi pachuť nedojedeného koláča aj to zo zlezpečeného cesta. Pán režisér, ako sa píše , strávil v rámci prípravy dlhý čas medzi maďarskými cigánmi. Neviem ako v Maďarsku ale tu u nás sa cigáni medzi sebou vždy rozprávajú rómsky, ešte aj keď sa vadia a bijú v krčme. tá chýbajúca rómština ubrala na autentičnosti prostredia (15.10.2015)

Môžete ma ukameňovať ale aj tak budem tvrdiť, že Maďarský tvorcovia od roku 1990 strčia Slovenských aj Českých režisérov spolu do toho najmenšieho zadného vrecka.Keď sa s nimi porovnáme, mali by sme sa od hanby prepadnúť. Nová vlna Maďarských filmov na čele s kultovým režisérom menom Béla Tarr ma ešte ani raz nesklamala. Takáto, dajme tomu, nezávislá umelecká škola ma neskutočne baví. Lepší od nich sú už hádam iba Dáni a Francúzi, čo je taká kvázi kolíska a Mekka umeleckých filmov. Benedek Fliegauf , neskutočne nadaný režisér a scenárista ovenčený nejednou cenou ma ani v tomto prípade nesklamal, keďže som od neho naposledy videl film DEALER (2004), ktorý považujem za najlepší film o drogách v dejinách kinematografie (Sorry Strach a hnus v Las Vegas a Trainspotting ale ani vy sa nechytáte), mal som od tohoto veľmi vysoké očakávania, a tie sa veru takmer do bodky naplnili. Snímka zachytáva konfliktné obdobie v Maďarsku kedy sa v rómskych osadách začali znenazdajky vraždiť nevinný ľudia, partia anonymných skinheadov prepadávala domy a rituálne vraždila cigáňov, deti, ženy, všetkých, bez ľútosti, sám si na toto obdobie pamätám. Režisér zaznamenáva kontroverzne ale hlavne autenticky tieto momenty z pohľadu chudobnej rómskej rodiny. Bez prikrášlenia je vidieť, že žijú v podmienkach v akých žijú ale stále ide o relatívne slušnú rodinu kde sa mama dvoch detí snaží pre svoje ratolesti urobiť skutočné maximum. Dcéra je mladučé dievča ktoré sa v škole snaží čo najviac ale okolie jej bráni nejako intenzívnejšie sa presadiť a rozvinúť svoj talent na kreslenie. Ešte mladší syn je klasický vzor lajdáka ktorý nechodí do školy iba sa pofľakuje po vonku, kradne a tak ďalej. Rodina prechádza náročným obdobím. Ich otec pracuje v Kanade a oni iba čakajú na letenky, už zopár dlhých mesiacov, aby začali svoj nový a lepší život. Na snímke sa mi najviac páči to, že je to zachytené tak neskutočne autenticky. Sám pochádzam z podobného prostredia a poznám aj takých ľudí, takže presne viem o čo sa konkrétne jedná. Po pozretí som sa dočítal, že režisér na zachytenie autentickosti isté obdobie žil z Rómami a dva roky zbieral materiál na film. Postavy, ktoré stvárnili cigáňov neboli vyštudovaní herci ale skutočný,pravý Rómovia, jednoducho ide o poctivú a nefalšovanú filmárčinu. Je to z toho cítiť. Jediné čo sa mi až tak nepáčilo bolo to, že snímka má skutočne pomalé tempo čo bolo v jeho filme DEALER famózne, tak tuto mi to až tak nesedelo ale ináč úchvatný film. (23.02.2016)