Môj kráľ

Můžete si to říkat snad tisíckrát pořád dokola. A je úplně jedno, jestli jste muž nebo žena. Tohle se mně přece nemůže stát. Bláznivě se zamilovat, hodit všechno za hlavu a začít si někým, kdo je na první pohled dokonalý, i když víte, že tam někde vzadu je nějaké ale. A nebo možná vnitřní alarm. I když houká na všechny strany, je Vám to ale úplně fuk. Ta prvotní přitažlivost je tak silná, že do toho jdete úplně po hlavě. Troufnu si tvrdit, že skoro v každém věku. Tohle skvostné vztahové drama s výborným Vincentem a možná ještě lepší Emannuelle je toho jasným důkazem. Na začátku spalující vášeň, na konci rozjímání, co jsem to vlastně udělal(a) špatně. Možná, že nic. Chyba není v Tobě ani ve Mně. Chyba je v tom, že nedokážeme žít spolu.... (13.09.2016)

No tak nevím. Tony byla divná. Právnička po lyžařském úraze a z její rehabilitace nás prostřihy zavádějí do vzpomínek na předchozí život. Z pohledu mého jako ženy byla dost hrozná francouzka. Neupravená, řasenku viděla z japonského rychlíku, povahou trošku mimo. S tímhle chtít bohémského majitele restaurace, jemuž i modelky padají k nohám, to je vskutku oříšek. Přesto to chvíli trošku fungovalo. ale znáte to, někdy lidé nemohou žít spolu, ale ani bez sebe. Cassel dobrý, jen mi to prostě tolik nenadchlo. (14.10.2016)

"Člověk často bývá zaslepený." Další z milostných, romantických či rodinných dramat, jenž varuje před partnerským vztahem s živočišným druhem jménem "L'homme fatale". Ve kterém se okouzlující charizma přemění na mládenecký egoismus a pomíjivá láska v neutuchající manipulaci, jakou již však nelze zastavit, protože byl zdravý rozum i přes veškerou, ale bezzubou pomoc zatemněn sexuálním chtíčem. (03.04.2016)

Další zářný příklad filmu, který by v USA nikdy natočit neuměli. Nejsilnější žánrová disciplína pro Francii a zvláště pro režisérku. Po Polisse Maiwenn opět nabídla strhující podívanou na zničující, ubíjející a toxický vztah, z něhož téměř nikdy nevede cesta ven. Emmanuelle Bercot podává famózní výkon, avšak nelze opomenout stejně uhrančivého Vincenta Cassela. Ostatní se kolem nich tak jen míhají, protože se soustředíme pouze na tu neuvěřitelnou sinusoidu plnou vzestupů a pádů v jednom vztahu, což někteří velmi dobře známe, podvědomě či vědomě vyhledáváme anebo před tím raději v pudu sebezáchovy utíkáme. Přesně proto mám rád francouzské filmy. (18.12.2023)

Jako kazuistika do učebnice psychopatologie (kapitola narcistní porucha osobnosti a závislé vztahy) geniální! Není divu, že snímek působí autenticky, je-li založen na osobních vztahových prožitcích samotné režisérky, která se již může (stejně jako hlavní postava Tony) na odžitý vztah podívat s nadhledem. Scénář filmu je velmi rafinovaný – obzvlášť výstižně působí scéna, ve které bratr Tony odhadne v několika málo slovech Georgiovu osobnost při zběžné návštěvě jeho bytu. Zdlouhavost a repetitivnost mnohých scén je dle mého názoru záměrná a má diváka vyčerpat a znechutit, protože přesně takhle se v takovém vztahu cítíte (jako, když se točíte na řetízkovém kolotoči bez obsluhy, nebo jedete nonstop na horské dráze). Proto je také ve finále i největším přáním Tony „to konečně nějak zastavit“. Georgio (narcis jak vyšitý) však žije z energie Tony, tudíž ji vlastně potřebuje – překračuje její hranice, donekonečna s ní manipuluje – je přímo mistrem manipulace (sám to vlastně „ve vtipu“ naznačuje, když se označí za krále pitomců). Díky tomu, že Tony ve finále demaskovala Georgia a pochopila, na čem byla její závislost na něm založená, dává jí toto poznání nejen zmíněný nadhled, ale především sílu a svobodu rozhodovat o sobě (nebýt jeho loutkou, mít vlastní vůli). Je to však ona, která musí sama sebe vyvést z labyrintu, ve kterém bloudila deset let. ** Jen pořád nějak nechápu, proč je tento film o destruktivním závislostním vztahu zařazen do žánru romantický. *** K prohloubení znalostí o narcistní poruše osobnosti bych doporučila poutavé čtení „O Pavlovi“ (vzpomínky na život Dani Horákové s režisérem Pavlem Juráčkem). (26.07.2022)