Hannah Arendt

Takový trochu nudný historický exkurz do behaviorální sociologie. Drtivá většina populace (mě nevyjímaje) nebude vůbec tušit, kdo to Hannah Arendt byla a jaký zajímavý a přínosný život zažila a ani tento film toto povědomí tolik nerozšíří, protože se jedná více méně o průměrné historické drama o ženě, která ač byla židovka, tak nahlížela na proces s Adolfem Eichmannem trošku jinak, za což si vysloužila nejednu vyhrocenou situace a také opovržení většiny svých přátel a spolupracovníků. Lekce dějin, která nepadá úplně na úrodnou půdu. (08.11.2022)

Silné téma a neméně zajímavý příběh. Film je rozdělen na dvě části. Ta první se zabývá především samotným procesem s Eichmannem a střídá reálné záběry ze soudu s těmi hranými. A musím dodat, že z toho, jak se z jednoho z organizátoru tzv. konečného řešení klube šedivá úřednická myš, jde mráz po zádech. Druhá část je vlastně o následcích, které si Hannah Arendt nese po zveřejnění své zprávy, kterou do určité míry předběhla dobu. Musí čelit nenávisti a kritice jak většinové společnosti, tak té židovské, přičemž obě odmítají pochopit podstatu toho, co napsala. Ani tady jsem neměl problém a ještě víc jsem mohl docenit brilantní představení Barbary Sukowe, jehož vrcholem byla závěrečná promluva k studentům.Bez výtŕaznějších náímitek. 80% (06.11.2017)

Nepovažovala se za filosofku, ale přesto filosoficky uvažovala. Byla u soudního procesu s Adolfem Eichmannem, zrůdou, která měla být tou, kdo vymyslel, jak se finálně vypořádat s židy. Hitlerův inženýr genocidy. Jenže Arendt si uvědomila, že před sebou nemá zrůdu, ale normálního člověka. Alespoň na první pohled. Tohle lidé vidět nechtějí. Chtějí vidět monstrum, chtějí vidět chiméru. Taková zrůda nemůže být jako oni. I proto neměla Hannah Arendt snadný život a její názory nebyly přijímány pozitivně. I když neobhajovala zrůdu, stejně se na ni dívali skrz prsty. Film má skvělý vizuál, ale hlavně upozorňuje na téma, které je k zamyšlení. Kvalitní provedení, které zajímavě spojuje hraný film s archivními záběry je pak zajímavou přidanou hodnotou. Sám o sobě film ale tolik navíc zase nepřináší a je podobně strojený jako "Železná lady". (20.12.2013)

Hannah Arendt je dobrý film, protože být dobrý musí. Kvalitu mu dodává téma a kontext. Ale onen film samotný jako médium pro mě vyčnívá leda tím, jak postrádá jakékoliv kvality. Člověk by hledal až paralelu k "nobody" Eichmannovi. Každopádně režijní rozhodnutí mi přišla buď "ošklivá" (nejsem fanda měkkého skoro monochromního obrazu), nebo vyloženě hloupá (natáčet ve widescreenu, když stejně všechno cpu na střed a ještě musím bezradně zapracovávat archivní akademický formát). Film je mimochodem o tom, jak je Eichmann nevyčnívající člověk, a přitom užitím dobových materiálů z filmů stylisticky vypadává a je mu propůjčena pozice výrazné historické figury, která jako jediná (i oproti třeba Heideggerovi) nemůže být obsazena hercem. Prostě bordel vyprávěný zároveň fádně a rutinně. Když se takovýhle film navěsí na hodnotné myšlenky, jde pro mě o stejnou berličku, jako když se blockbuster s rozpočtem 200 mega navěsí na CGI. Nebudu chválit něco, co je samozřejmost, popřípadě čehož kvalita existuje bez ohledu na tento film. Hannah Arendt je definice zbytečnosti. Je to navíc moc dlouhé a nudné i na to, aby se to aspoň pustilo dětem ve školách a zvládlo to ono téma popularizovat, což by byl jediný užitek. (18.08.2016)

Myšlienkovo silné, až filozoficky poňaté dielo, nie pre každého, lebo treba rozmýšľať. Kým sa dostaneme k vrcholu diela, teda k mimoriadnemu výstupu Arendtovej v prednáškovej sále, je naozaj čo treba prekúsnuť a scény zo života, ktoré si ale tiež treba vypočuť, sa lámu s archívnymi zábermi Eichmannovho procesu. Dnes už nie je doba, aby niekto prišiel s takými to otázkami - tam až pokročila demokracia, a ani vtedy by zrejme nebola bez toho, aby vás označili za nácka, keby, a to je to veľké KEBY Hannah Arendt nebola Židovka. Tam už antisemitizmus ťažko hľadať a preto pri výrokoch ako: "Eichmann nebol antisemita, on len dodržiaval zákon a robil si svoju prácu!" žiadne komando nenabehlo, aby Arendtovú hodil do kobky. Pritom vôbec nejde o popieranie toho, že Eichmann bol masový vrah alebo bagatelizovanie holocaustu, naopak, ide tu o zdôraznenie tej psychologickej podstaty, že človek úplne normálny, bežný, možno aj sympatický sa za istých podmienok prispôsobí okolnostiam. A po ich uplynutí je schopný znova prepnúť do režimu normál - to je prípad aj napr. Megeleho, ktorý robil šialené pokusy, kým mohol, no po úteku do Argentíny normálne ďalej fungoval ako praktický lekár, akoby sa vôbec nič nestalo. Arendtová vo svojom zamyslení otvára aj inú háklivú tému: zodpovednosť Židov samotných za to, ako to dopadlo. To opäť dnes už nikto nevyriekne, dnes majú ľudia problém odsúdiť aj keď Izrael zabíja civilistov, ženy a deti v desaťtisícoch. No Arendtová, chránená aj svojim pôvodom, načrela aj do tejto témy: koľko rabínov spolupracovalo s režimom, do akej miery je zodpovedná Judenräte za spoluprácu s nacistami? Arendtovej sa dostalo od mnohých učencov uznania, no samozrejme aj odsúdenia z toho, že "obviňuje obete". Lebo takéto otázky klásť neslobodno. Na to sú u nás doteraz aj paragrafy. Film túto zaujímavú stránku stvárňuje tak priemerne so spomínaným vrcholom na konci, no téma je stále živá a bude sa určite ešte aj po mnohých generáciách po nás preberať, aj po tejto ére povinného tlmenia zamlčaných právd. (08.03.2024)