Legenda o Kašparu Hauserovi

Kašpar Hauser je oním slabým, bolavým místem (blind spot) evropské kultury, nebo alespoň jejího středoevropského prostoru – oním místem, kterého se na vašich zádech dotkne slepá masérka národního družstva házenkářek a řekne: "Tady to je!" A vy vykřiknete bolestí. Davide Manuli, k mému potěšení, rozšířil tento (dále již jen) problém do Středozemí (Sardinie je místem kam Kašpara Hausera nezavál vítr, ale přivlekl jej tam mořský proud). Film se může zdát parodií na Wassermannovu verzi Kašpara Hausera, ale rozhodně tomu tak není; má všechny atributy této mystické legendy; dokonce mě zaráží, jak dobře se milánskému autorovi zdařilo postihnout její podstatu. Myslím, že k tomu přispěla i volba třicetileté Silvie Calderoni, která hrála Kašpara, a jejíž výkon (pro mě především ve scéně na houpačce) byl přímo ohromující a ochromující. Sám Jacob Wassermann nazývá tento problém „Trägheit des Herzens“ (setrvačností srdce). V posledních letech Evropa sténá a kvílí, jak se snaží "řešit" problém Arabů, potažmo emigrantů, potažmo cizinců a v konečném důsledku všech "jiných" lidí. Nikdy se to však nepodaří, pokud nevyřešíme problém zvaný "Kašpar Hauser". Německé jméno Caspar (česky Kašpar) je odvozeno z perštiny: Ghazbar („ghaz“ poklad a „bar“ strážit/ chránit) znemaná strážce pokladu Jiná recenzentka případně reflektuje podobnost často používaného slova "sono" (jsem) s často frekventovaným činem "suono" (zním, hraji). (10.01.2018)

Je to něco jako kdyby se mladej Herzog (někdy v období trpaslíků) rozhodnul natočit Kaspara Hausera a noc před natáčením koukal na dafpunkovskou Electromu.. V zásadě je mi to sympatické a z principu tomu fandím, ale když položím ruku na srdce, musím si přiznat, že 70%síly filmu tvoří hudební složka, především pak skoro až katarzní finále, které v člověku zanechává pocit, že ten film byl vlastně lepší než byl ve skutečnosti. Asi by tomu prospělo zkrácení. Nemyslím prostříhat ale spíše urychlit.. V každé druhé scéně zdlouhavě sledujeme jak Šerif nekonečně žvatlá do prázdna a Kaspar se epilepticky vlní v rytmu čehosi. Je to sice svým způsobem vtipné a roztomilé, ale filmu to ubírá na dynamice a divák má pocit, že vlastně kouká do prázdna. Tím spíš když příběh samotný je cosi co by se dalo naškrábat na dva plátky toaleťáku a ještě by zbylo místo na obrázek.... Ale jak říkám, fakt je mi to sympatické. Počínaje Gallovým hereckým exhibouštvím, přes zvukařské mikrofóny v záběrech a rozkošnou Elisu, až po ten parádní finish.... Subjektivně za 4, objektivně 3.. Podtrženo sečteno 3,5 (03.10.2018)

Retrospektivně určitě jeden z nejzajímavějších titulů na Fresh Film Festu. Legenda o Kašparu Hauserovi se dá číst nejen jako pseudofuturistické ozvláštnění mýtu o Vyvoleném, případně jako svérázná variace na Herzogův film, ale také opačným směrem jako výsměšná satira DJingu, jenž se časem stal zdrojem novodobých popkulturních ikon předstírajících svými gesty božský původ. Stačí si postavit aparaturu, stoupnout si za gramce, pustit track a už můžete vydělávat a stát se falešným prorokem kultury! (31.08.2012)

Konečně zase po delší době nějaká ta správná úchylárna. Narazil jsem na ní ale náhodou. Hudební producent Vitalic totiž jednu ze scén sdílel na svém FB a jelikož mě zaujala hudba (speciálně skladba Poison Lips je těžká pecka), okamžitě jsem se vydal hledat, kde bych se na film mohl podívat. Nakonec musím říct, že to co Vitalic nasdílel, je nejlepší a nejčistší scéna z filmu. Nejčistší v rámci čtení emocí, které z ní vychází, abych byl konkrétní. Ostatní scény už tak čitelné nejsou. Třeba u Kašpara bych se nebál herce označit osobním zájmenem „to“, ale jeho DJské etudy i tak byla docela sranda sledovat. Vůbec se divím, že tento film nenatočil Quentin Dupieux. Docela by mu do portfolia sedl. (11.02.2021)

Podobně, jako v případě některých místních uživatelů, dalo by se s určitou nadsázkou říct o Vincentu Gallovi, že je tak trošku herecký uchylák. Hraje povětšinou v různě hodnocených filmech, ty však mají jeden společný znak. Jsou úplně jiné, než na jaké jsme zvyklí a to je přesně i ten případ Kašpara Housera. Vůbec se tady nebudu pouštět do nějakého hlubšího, teoretického rozboru, co to mělo vlastně celé za význam, to ani náhodou. Zkusím jen svými vlastními skromnými slovy říct, jaká na mě tahle šílenost zanechala dojem. A ten je rozhodně pozitivní, řekl bych málem stoprocentní. Počínaje hudbou, přes herce, neherce, příběhem, nepříběhem a konče již výše jmenovaným Vincentem, kterému tahle role sedla, jako špunt do dřezu. Naprosto dokonale, což můžu říct s klidným svědomím o tomhle celém, grandiózním spektáklu. Skoro pět. (20.02.2015)