12 křesel

Milá komedie, další z těch se skvělým ba až geniálním panem Burianem... Kterak na dědictví si obyčejný "slušný a počestný" holič z Čech v Polsku přišel a jaké trampoty a lapálije mu to způsobilo. :-)) Když zkousnete ten šílený kouskovaný osmiminutový úvod, pak Vám bude hezky smíchy u srdce ze zbytku filmu. PS: Toho střihače bych nejraději... (01.08.2011)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)

Vraj jump cuts do filmu priniesol J.-L. Godard, ale po tejto archaickej projekcii to kľudne mohli byť naši kolegovia z Poľska a Čiech. Žarty bokom. Dvanáct křesel je obecne jedným zo slabších Burianových filmov, hoci (si dovolím tvrdiť) podáva jeden zo svojich kvalitnejších výkonov, ktorý sa opiera o jeho improvizačné schopnosti. Kostra a systém rozprávania ešte ťaží z grotesknej kinematografie a o námete o zdedenom majetku po nikdy nevidenej tete je už tak často odrozprávaným, že už nemal čím prekvapiť. Ale je to režisérska dvojica, ktorá nedokázala rafinovanejšie zúročiť potenciál ústrednej internacionálne zladenej dvojice v niečo zaujímavejšie, vtipnejšie, s nosným existenciálnejším podtextom o márnej situácií (ne)dosiahnutí onoho dedičstva. Tam sa mohli skutočne predviesť vo väčšom štýle. (02.12.2015)

Film se sice nedochoval celý, ale moc toho v něm nechybí a kdyby se byl dochoval, lepší by asi nebyl. V těch nejlepších chvílích připomíná Dvanáct křesel němou grotesku, ve které se tu a tam nějakým omylem promluví, ale jinak není moc oč stát. Vlasta Burian a Adolf Dymsza tvoří velmi podivnou a nevyrovnanou komickou dvojici (hádejte, kdo z nich je ten lepší), jeden druhému nerozumí, pokud nehovoří právě vymyšlenou řečí, a stejně tak jsem jim moc nerozuměl ani já. (30.04.2016)

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)