Saulov syn

Nepříliš komfortní divácký zážitek, kdy většinu času sledujeme týl hlavního hrdiny a rozostřený šrum okolo. Hlavní představitel Saula je naštěstí natolik charismatický, že film utáhne i bez větších slov a s jedním výrazem (netečným, ale přesto umíněným jít si za svým stůj co stůj). Sympatizovat se s ním moc nedá, protože zachraňuje mrtvé, zatímco ohrožuje druhé, kteří zachraňují naopak jeho. Nicméně za to, že tvůrci splnili, co předsevzali (ukázat jiný pohled na holocaust), musím jít nahoru. Teď už není pochyb o tom, jaká je nejtěžší a nejhorší práce na světě. Být členem Sonderkommanda. (10.10.2015)

Těžce fyzický zážitek, především kamera a zvuk, přeostřování, pohyb postav v prostoru, hluky a podružné zvuky v pozadí, vytvářejí nepolevující atmosféru nevolnosti a vyhánějí otáčky snesitelnosti spolubytí u jednotlivých scén pro mě jako citlivého pozorovatele na hranu. To se mi stává málokdy. V kontrastu s nehybnou umanutostí hrdiny, jeho utkvělýma očima a chorou myslí skálopevně ulpívající na pološíleném předsevzetí se tu vytvořil dobrý základ pro jedinečný počin. -- (I morální rozštěp podtrhuje onen konstrast, je prostý, hluboký a nerozhodnutelný - muž upřednostní pohřbení chlapce (něčí syn to jistě je, syn člověka) nad pomocí svým druhům v plánu na útěk, neboť si je skálopevně jist, že pro nikoho není v tom pekle naděje, že jejich osud je nezvratný, čili jeho mysl možná není chorá, ale jen cynicky nevšímavá k tomu, jak svým konáním maří aktivity a vybičovává úzkost svých prokletých druhů, od nichž tím žádá nelidskou dávku soucitu a pochopení, aby ho nezlynčovali. Konec příběhu mu sice dává za pravdu, což ale neznamená, že opravdu neměli šanci vyváznout. Jak moc potom byla jeho volba k jednání chorá, přispívající k vůkolní zkáze a hrůznosti, jak moc byla ospravedlnitelná, pochopitelná, nebo dokonce jak moc byla průzračně dobrá a zářná, uprostřed šílenství nejhorších zločinů proti lidskosti a pudovému strachu druhých o vlastní život v tom všem, třeba jako příklad úplného odpoutání se od světské marnosti a vlastního prospěchu v něm?) -- Škoda ale, že toho výsostného efektu nebylo využito ústrojněji - překáží mi prvoplánový, toporný scénář, to, jak děj pohání autorský úmysl, umělý oblouk neživotné představy, nikoli vnitřní vývoj a spád. Aby z toho bylo zdařilé poetické podobenství, symbolická balada, tvar, jenž by tomuto počinu slušel výsostně, na to děj snímku málo abstrahuje od dramatických vyprávěcích postupů, skoro až školácky do nich místy zabředá, nechává se strhnout a vzniklý tvar je nedozrálý, rozpolcený, za cenu značného oslabení svého potenciálu. Ve výsledku mě tak sledování filmu v celém průběhu hlavně zklamávalo. *~~ (17.05.2016)

Proč jsme museli sledovat osud zrovna toho největšího debila z celé Osvětimi? Nějaké ty rozhovory s přeživšími členy Sonderkommanda jsem už viděl a jsou to celkem normálně přemýšlející lidé. Všechny ty postavy okolo ve filmu byly daleko racionálnější. Tohle bylo vyloženě utrpení sledovat. Ale ne kvůli výborné kameře, zvukové stránce nebo kvůli všeobecným hnusům, co se tam tak trochu, ale spíš skrytě, děly. To bylo všechno fajn. Ale protože to bylo jako sledovat potápěče, na kterého se hrne lidožravý žralok, ale on si nutně musí vyfotit mrtvého kraba s urvaným klepetem a udělá pro to úplně všechno. Prostě příběh, se kterým se nedokážu ztotožnit a hlavní postavě jsem přál brzký konec pro její bezbřehou stupiditu. Může se namítnout, že motivace hlavní postavy spočívala v uchování posledního zbytku lidství. Budiž. Ale mohl si k tomu vybrat třeba něco, co má větší smysl. Například pokus o útěk, o který šlo všem ostatním, jenom ne hlavní postavě, která ho svou blbostí v podstatě kazila. Navíc ty rozhovory mezi postavami nedávaly vůbec smysl. Já vím, že tam na nic nebyl čas a prostor, ale i tak je každá věta úplně o něčem jiném a spíš jsem z toho cítil laciný kalkul, aby film nepůsobil moc jednoduše. Nebo je to třeba maďarštinou, nevím. Podobně mě štvala záměrná a celkem kontraproduktivní absolutní nepřehlednost a až přílišná chaotičnost a neorganizovanost práce v táboře. Tomu se mi nějak nechtělo věřit. Na snímku ovšem oceňuji jeho kameru, pár zajímavých scén a hezký konec. (28.02.2016)

Radikální experiment, který v tísnivém čtvercovém ořezu ukazuje hrůzy holocaustu, udivuje hlavně tím, jak se distancuje od prvoplánového historického sentimentu a konvenčního uspořádání, a posouvá se směrem k žánrové kinematografii. Zřejmě jediný skutečně důležitý film roku, který se vyhýbá všemu lacinému a podbízivému a nabízí nesmírně intenzivní fyzický zážitek, jehož největší hrůzy se odehrávají v rozostřeném druhém plánu nebo mimoobrazovém prostoru a který doslova na svých ramenech táhne ústřední „strojový“ herecký výkon Gézy Röhriga. (15.01.2017)

Sledoval som pred časom rozruch, ktorý sa spustil okolo Saulovho syna, ale až teraz som sa dostal k jeho sledovaniu. Možno viesť diskusie o tom, či má ešte aj v súčasnosti význam nakrúcať filmy  z II. svetovej vojny. Ak je odpoveďou áno, treba trvať na to, aby ich forma bola odlišná od dosiaľ nakrúteného. To je v Saulovom synovi splnené. Dokonca až tak, že novátorská forma zatlačila do úzadia všetko ostatné. Výsledkom je zaujímavý, dokumentárne ladený film, ktorého málo pravdepodobný dej sa do reality vrátil až v úplnom závere. Vnímal som ho, ako istý druh experimentu, ktorý ma nedokázal trvalejšie zaujať počas premietania. (10.05.2022)