Dnes naposled

Nenápadná, možno až zabudnutá dráma s malými prvkami komédie. Vidieť za jedným výčapným pultom pánov Sováka a Menšíka, to je pohladenie na duši pre každého fanúšika filmových kotúčov, hoci tu nehrali hlavnú rolu. Avšak očakával som viac. Téma alkoholizmu je samozrejme storočia stará a zdá sa, že ťažko riešiteľná. Film mi neposkytol nič hlbšie, ukázal mi len asi tucet alkoholikov (inak alkáčov je v tomto filme skoro viac ako triezvych) ale neukázal mi, prečo chlastajú, aké sú pohnútky, nikto predsa nechlastá v takých objemoch len tak. Film je dobrý len ako memento. (06.05.2021)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Jak vidno, Vláčilův HADÍ JED měl svého plnohodnotného předchůdce. Film jakoby vůbec nevznikl v období sice doznívajícího, ale přesto ještě stále silného budovatelského nadšení. Vynikajícímu hereckému obsazení odpovídají i skvělé výkony. Velikáni minulosti, dnes již všichni nebožtíci, ukazují, jak široká byla škála jejich hereckého umění, schopnosti charakterizovat a individualizovat výkon a svěřenou postavu. Zmínku ale zaslouží i pozoruhodně zralý výkon Ireny Kačírkové v roli "ženy z rozhraní" nebo věrohodná studie tehdy neméně mladého Vlastimila Brodského. Fričovský fenomén měl a má více rozměrů; velký tvůrce se zdaleka neomezoval na "jen" veseloherní žánr. Minulost není nikdy uzavřená; vždy má co nabídnout a čím překvapit. (29.04.2013)

Film ma ku dňu 22.7.2018 len 1543 hodnotení. To bol ten film za socializmu zakázaný a preto je menej známy či ako? Každopádne polovička filmu je len slopanie, fajčenie a uši píliace fidlikance. Skôr ako odradzujúci, tak ma skôr motivujúci predpoklad k alkoholizmu. No neviem, radšej si posedím s kamarátmi a vypijem ako by som sa mal pozerať na to ako iní pijú. (22.07.2018)

Cesta do hlubin pijanovy duše. Temné, převážně v noci a v intimně osvětlených pokojích se odehrávající drama, je nejvíce sugestivní, když alkoholiky nechává v dlouhých záběrech svádět předem prohraný vnitřní boj. Nevyužitím záblesků naděje prohlubovaný pocit zmaru zlehčují komické vsuvky mnohem méně, než by jeden dle obsazení vedlejších rolí (Menšík, Sovák, Bohdalová) čekal. Hororové delirium Františka Smolíka svědčí o šíři talentu Martina Friče (čerpajícího zde z vlastní zkušenosti), který se možná proslavil komediemi, ale svou řemeslnou profesionalitu nejednou prokázal i v jiném žánru. Nevysvětlené příčiny alkoholismu nás nutí zaujímat vůči postavám rovnou negativní spíše než shovívavé stanovisko, což bylo zřejmě výchovným záměrem filmu (poplatnému své době rovněž tím, že největší neřád je ověšený zlatem a trousí anglická slovíčka). Vhodný k prevenci alkoholismu ano, didaktický přesto nikoliv. 80% Zajímavé komentáře: NinadeL, ondrula, BigBang (28.11.2011)